ECLI:CZ:US:2014:4.US.2302.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2302/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Havířov, Opletalova 608/2, rozsudkům Okresního soudu v Ostravě - soudu pro mládež ze dne 2. října 2012, č.j. 11 Tm 13/2009-637, a Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 6. září 2013, č.j. 4 Tmo 23/2013-757, a usnesení Nejvyššího soudu jako soudu pro mládež ze dne 9. dubna 2014, č.j. 8 Tdo 352/2014-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě - soudu pro mládež, ze dne 22. června 2009, č.j. 11 Tm 13/2009-166, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání provinění křivého obvinění podle §174 odstavce 1 trestního zákona a provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odstavce 2 písmene a) trestního zákona a provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odstavce 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu čtrnácti měsíců. K odvolání stěžovatele, jeho zákonné zástupkyně a obhájkyně stěžovatele, byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu, Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, nově rozhodl rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 4 Tmo 137/2009-225, tak, že stěžovatele shledal vinným z provinění křivé výpovědi dle ustanovení §174 odstavce 1 trestního zákona, provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odstavce 2 písmene a) trestního zákona a provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odstavce 1 trestního zákona, a odsoudil jej k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženém na zkušební dobu jednoho roku a dvou měsíců. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud jako soud pro mládež usnesením ze dne 13. října 2010, č.j. 8 Tdo 830/2010-267, tak, že napadené rozsudky zrušil a soudu prvého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě - soudu pro mládež, ze dne 2. října 2012, byl stěžovatel, jakožto mladistvý, shledán vinným ze spáchání provinění křivého obvinění podle §174 odstavce 1 trestního zákona a provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odstavce 2 písmene a) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 6. září 2013, zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že mladistvého stěžovatele shledal vinným z provinění křivého obvinění podle §345 odstavce 1 trestního zákoníku a provinění křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odstavce 2 písmene a) trestního zákoníku, a odsoudil jej k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání mladistvého stěžovatele Nejvyšší soud jako soud pro mládež napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně popsal okolnosti svého případu. Uvedl, že změna provedená odvolacím soudem je pro něj méně příznivá s ohledem na aplikovanou právní normu, neboť dle trestního zákoníku není povinností orgánů činných v trestním řízení prokazovat úmysl obžalovaného přivodit stíhaným jednáním trestní stíhání křivě obviněné osoby [jednání dle §345 odstavce 1 trestního zákoníku vyžaduje úmysl nepřímý, avšak jednání dle §174 odstavce 1 trestního zákona úmysl přímý].
Dále stěžovatel polemizuje se znaleckými posudky, závěry znalců považuje namnoze za nevěrohodné a neodůvodněné. Obhajoba stěžovatele nechala proto vypracovat samostatný znalecký posudek, v řízení slyšení znalci však nebyli s učiněnými závěry vzájemně seznámeni ve smyslu předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud se ani nevypořádal s námitkami obhajoby k posudkům vytvořeným policií ustanovenými znalci; v ústavní stížnosti přitom konstatovala okolnosti, z nichž dovozuje možnou podjatost znalců, s ohledem na vztahy k Policii ČR. Stěžovatel rovněž odkázal na provázanost věci s dalšími řízeními, která u obecných soudů probíhala či probíhají, a které měly vazby na řízení v projednávaném případě. Poukázal rovněž na mediálně známý případ, kde bylo obdobné trestní stíhání mladistvého s ohledem na nízký věk zastaveno, na rozdíl od projednávané věci, kdy byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy; sp. zn. I. ÚS 733/01; sp. zn. IV. ÚS 260/05; sp. zn. I. ÚS 69/06; sp. zn. II. ÚS 1975/08 a sp. zn. I. ÚS 4457/12.
Závěrem stěžovatel uvedl, že podle jeho přesvědčení nebylo jeho trestní stíhání vedeno objektivně, nebyly provedeny objektivní důkazy, které by jednoznačně prokazovaly jeho vinu; došlo k porušení zásady rovnosti stran a tím k zasažení do práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 Tm 13/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Pro úplnost Ústavní soud především konstatuje, že v řízení před obecnými soudy byl původně stěžovatel obžalován ze dvou trestných činů, přičemž trestní stíhání ve věci nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odstavce 1 trestního zákona, pro které byl nejprve shledán vinným a odsouzen, bylo usnesením, vydaným po vynesení rozsudku soudu prvého stupně dne 2. října 2012 (č.l. 635 verte), postoupeno statutárnímu městu Ostrava k projednání věci coby přestupku, a to s ohledem na výpověď svědka, který u hlavního líčení dne 28. března 2012 (č.l. 262 verte, odstavec 2.), připustil chybu ve svých výpočtech, a s tím spojené nadhodnocení množství účinné látky.
Pokud se týká námitky stěžovatele ohledně nepříznivosti aplikace trestního zákoníku na jeho případ, ve srovnání s aplikací trestního zákona, je na místě konstatovat následující: Podle ustanovení §354 odstavec 1 trestního zákoníku bude ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Ustanovení §174 odstavce 1 trestního zákona (rovněž tak §354 odstavec 2 trestního zákoníku) předpokládá pro každého, kdo jiného křivě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, trest odnětí svobody až na tři léta. Popsané jednání nespojené s úmyslem je nově definováno v trestním zákoníku, jako příznivější alternativa předchozí právní úpravy. Na jednání stěžovatele tak byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě aplikována právě tato mírnější a pro něj příznivější právní úprava. Nelze tedy přijmout jím v ústavní stížnosti předložené srovnání obou právních úprav.
Ve vztahu k dalším námitkám pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že rozhodující soudy jsou při své činnosti nezávislé a jsou vázány pouze zákonem; soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. Obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu). Pokud soud ve svém rozhodnutí respektuje tyto podmínky a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V projednávaném případě soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.
Ze spisu nalézacího soudu je přitom patrné, že námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, použil již v přechozích řízeních i v užitých opravných prostředcích. Stěžovatel zakládá svoji ústavně právní argumentaci na faktu, že soudy o jeho námitkách rozhodly způsobem, s nímž nesouhlasí, a který považuje za nesprávný. Jak je přitom i z výše uvedeného patrné, soudy se věcí opakovaně a důkladně zabývaly, provedly řadu důkazů, přesto však opakovaně dospěly ke shodnému závěru o vině. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel nepředložil nic, co by svědčilo o tom, že by se obecné soudy dopustily tvrzeného zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech způsobem, který v ústavní stížnosti popsal. Samotná skutečnost, že s rozhodnutími nesouhlasí, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu