ECLI:CZ:US:2014:4.US.2318.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2318/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kyjevská 50, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2014 č. j. 8 To 125/2014-420 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. 2. 2014 č. j. 1 T 210/2013-373, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení uvedeného rozsudku Okresního soudu v Domažlicích a rozsudku Krajského soudu v Plzni, jimiž byl uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.
V ústavní stížnosti uvádí, že byl poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, avšak nepodal je proto, že neexistuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b trestního řádu.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení §265a trestního řádu podat proti rozsudku Krajského soudu v Plzni mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v rozsudku řádně poučen, avšak nevyužil jí.
Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tuto otázku totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj