ECLI:CZ:US:2014:4.US.2394.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2394/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Davida Vaška, zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Baště sv. Jiří č. 7/258, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2013 č. j. 34 C 84/2005-863, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2013 č. j. 19 Co 685/2012-906 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014 č. j. 32 Cdo 707/2014-951, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením dovolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích v bodech I. a III. výroku, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému dokončit a předat dílo specifikované ve výroku rozhodnutí a stěžovateli bylo uloženo převzít toto dílo od žalovaného a převzetí stvrdit písemně, a v zamítavém výroku ve věci v rozsahu částky 62 968,50 Kč a rozhodl o nákladech mezi účastníky řízení.
K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny mělo podle stěžovatele dojít především tím, že dovolací soud odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel má naopak za to, že jím podané dovolání vytýkanou vadou netrpělo a jeho obsah byl v souladu s požadavky vymezenými v §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Na podporu svého tvrzení rekapituluje obsah dovolání a poukazuje na body, v nichž spatřuje jeho řádné odůvodnění. Stěžovatel dále polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu o svém nároku v daném řízení. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že vyhovění stěžovatelově žalobě na dokončení a předání díla, spočívající ve faktickém odstranění závad za situace, kdy stěžovateli byl již pravomocně přisouzen nárok z titulu odpovědnosti žalovaného za tytéž vady (ve výši 71 300 Kč), by bylo v rozporu s obecnými zásadami občanskoprávních i obchodních vztahů.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zejména připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu uplatňování a interpretace podústavního práva, nejde-li o extrémní excesy či svévolnou aplikaci práva přesahující do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, jejichž ochrany se stěžovatel v návrhu domáhá, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud podle přesvědčení Ústavního soudu srozumitelně objasnil příčinu nepřípustnosti dovolání stěžovatele, když v odůvodnění uvedl, že stěžovatel odkázal v otázce přípustnosti dovolání pouze na §237 občanského soudního řádu, aniž uvedl, který ze čtyř vymezených předpokladů přípustnosti dovolání spojuje s vytčenými právními otázkami. Kromě toho stěžovatel neuvedl relevantní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, od jejíhož řešení se měl podle jeho názoru odvolací soud v dané věci při rozhodování odchýlit.
Ústavní soud k tomu podotýká, že věc byla předmětem řízení před Nejvyšším soudem již podruhé. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2013 č. j. 32 Cdo 3457/2012-816 odmítl dovolání stěžovatele v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 71 300 Kč (tedy ohledně výroku, s nímž stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí), neboť stěžovateli nemohla být tímto výrokem způsobena žádná újma na právech. Vzhledem k odmítnutí dovolání v této části výroku rozsudku odvolacího soudu nabyl tento výrok právní moci, a proto o uvedeném nároku nemohly soudy dále rozhodovat. Pokud proti tomuto výroku odvolacího soudu stěžovatel přesto podal dovolání, neuvedl v něm adekvátní důvody přípustnosti takového dovolání (včetně příslušné judikatury). Proto Nejvyšší soud opodstatněně dovolání odmítl jako nepřípustné. Z uvedeného důvodu nejsou relevantní ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu.
Pokud jde o rozsah a hodnocení soudem I. a II. stupně provedených důkazů, z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže tedy civilní soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, neboť civilní soudy se při hodnocení důkazů do rozporu s ústavními principy spravedlivého (řádného) procesu nedostaly.
Tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva podle čl. 36 Listiny neodpovídá skutečnosti, o čemž svědčí mj. fakt, že věc prošla dvakrát odvolacím i dovolacím řízením. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, nezakládá bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu