ECLI:CZ:US:2014:4.US.2420.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2420/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Rudolfem Šimonem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25/961, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 5 Tdo 456/2014-15, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2013 č. j. 3 To 653/2013-199 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2013 č. j. 32 T 32/2010 184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, když od výkonu zbytku tohoto trestu bylo původně podmíněně upuštěno usnesením téhož soudu ze dne 21. 4. 2011. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta stížnost proti uvedenému rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, a označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel tvrdí, že v řízení o tom, zda bude rozhodnuto o vykonání zbytku trestu zákazu činnosti, nebyl osobně slyšen, přestože soudu prvního stupně sděloval, že se chce řízení osobně účastnit, vyjádřit se k věci a navrhnout důkazy. Ze zdravotních důvodů se pak stěžovatel nemohl dostavit k veřejnému zasedání, což doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, avšak Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce trestních soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Kasační zásah vůči rozhodnutím trestních soudů může nastoupit až tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod, garantovaných zejména Listinou.
V dané věci je třeba především odkázat na předchozí rozhodovací praxi Ústavního soudu vztahující se k posuzování případů, v nichž bylo rozhodováno o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 514/09 a četná rozhodnutí v něm citovaná), neboť závěry zde vyjádřené lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodování trestních soudů o podmíněném upuštění od výkonu zbytku pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti a o osvědčení odsouzeného ve zkušební době takového podmíněného upuštění (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3254/10).
Obdobně jak platí, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tak nelze dovodit ústavní nárok na to, aby trestní soud svým rozhodnutím vyslovil, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Je úkolem trestních soudů posoudit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro takový výrok (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 799/02, I. ÚS 231/09). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého (řádného) procesu podle čl. 36 Listiny.
V posuzovaném případě z rozhodnutí soudu prvního stupně jasně vyplývá, že obhájce stěžovatele opakovaně žádal o odročení veřejného zasedání, v posledních dvou případech z důvodu nemoci stěžovatele. V době konání posledního veřejného zasedání však nebylo doloženo soudu lékařské potvrzení o nemoci stěžovatele.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak ve svém rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, proč je třeba jednání stěžovatele, tedy jeho snahu o opakované odročování veřejného zasedání, posuzovat jako účelové, zaměřené na to, aby uplynula jednoroční lhůta k rozhodnutí podle §91 odst. 1 tr. zák. (srov. §91 odst. 3 tr. zák.). Ústavní soud má za to, že tato argumentace je logická a srozumitelná a že postupem trestních soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu