ECLI:CZ:US:2014:4.US.2474.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2474/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 25, P.O.BOX 172, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 7 Tdo 606/2014-21, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2013 č. j. 6 To 480/2013-184 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 8. 2013 č. j. 1 T 23/2013-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako opožděné. Jak Nejvyšší soud uvedl, usnesení krajského soudu bylo obhájcům stěžovatele doručeno dne 19. 12. 2013 do jejich datových schránek. Stěžovateli bylo doručováno poštou jako písemnost určená do vlastních rukou na adresu H., na níž ale nebyl doručovatelkou zastižen. Ta proto dne 23. 12. 2013 uložila zásilku na poště a zanechala obviněnému výzvu k jejímu vyzvednutí. Stěžovatel si ji však nevyzvedl a uplynutím desátého dne od uložení zásilky nastala fikce doručení podle §64 odst. 4 trestního řádu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále vysvětlil, že v souladu s citovaným ustanovením se stěžovatel zdržoval na adrese, kam mu bylo doručováno, a navíc tuto adresu uvedl jako adresu pro účely doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Na běh dovolací lhůty podle Nejvyššího soudu neměla žádný vliv okolnost, že si stěžovatel dne 5. 3. 2014 z vlastní iniciativy usnesení vyzvedl u Okresního soudu Plzeň-jih.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. Kromě námitek vznesených vůči usnesení krajského soudu (mířících především proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů) v ní zpochybňuje i závěr o opožděnosti podaného dovolání. Jak uvádí, neúčastnil se veřejného zasedání před krajským soudem dne 2. 12. 2013, a proto nebyl poučen o právu podat v zákonné lhůtě dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Obhájcem byl následně poučen, že mu bude usnesení krajského soudu doručeno a je jeho právem do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení podat dovolání. Dne 5. 3. 2014 se stěžovatel dotázal, zda bylo předmětné rozhodnutí doručeno jeho obhájci, neboť stěžovateli do té doby nikoli. Jelikož mu bylo sděleno, že k doručení obhájci došlo, dostavil se téhož dne na Okresní soud Plzeň-jih, kde usnesení převzal. Vzhledem k tomu, že v místě bydliště žádnou výzvu k vyzvednutí zásilky neměl, byl podle jeho názoru stanoven počátek běhu dovolací lhůty na 5. 3. 2014. Dovolání bylo podáno dne 11. 4. 2014, tedy včas. Takový výklad má odpovídat i logice věci, neboť pokud by měl výzvu skutečně uloženu v místě svého bydliště, jistě by si zásilku vyzvedl, poněvadž měl na podání dovolání zájem. Jakmile nabyl dojmu, že mu usnesení není doručováno po relativně dlouhou dobu, informoval se u advokáta a neodkladně si usnesení vyzvedl. Stěžovatel považuje fikci doručení za problematickou, jelikož vychází z předpokladu bezchybně fungujícího doručování poštou, což ne vždy odpovídá realitě.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud předně podotýká, že argumenty, které stěžovatel uplatnil stran doručení usnesení krajského soudu, měl uvést již v dovolání k Nejvyššímu soudu. Za situace, kdy podle obsahu spisu lhůta k podání dovolání jednoznačně uplynula dne 3. 3. 2014, bylo totiž očekávatelné, že Nejvyšší soud dovolání podané po této lhůtě odmítne, neboť k jinému postupu neměl žádný důvod. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání považoval za včasné (z čehož by snad bylo možno vyvozovat, proč se této otázce v dovolání nevěnoval), ovšem jak sám na druhou stranu uvádí, na Okresní soud Plzeň-jih se vydal poté, co nabyl dojmu, že mu usnesení není doručováno po dlouhou dobu, což se potvrdilo i tím, že jeho obhájci usnesení již dávno doručeno bylo. I kdyby snad ani za této situace stěžovatel neměl ohledně doručení usnesení žádné pochyby, dne 25. 3. 2014 do spisu nahlížel jeho advokát, který si tak mohl před sepsáním dovolání bez problémů ověřit, že došlo k fikci doručení předmětného usnesení, a adekvátně na to reagovat. Postup, který stěžovatel zvolil, musel zákonitě vést k odmítnutí dovolání a k tomu, že případné pochybení by měl napravovat až Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti. Takový postup však lze vzhledem k popsaným okolnostem jen stěží akceptovat.
Pokud pak tedy jde o otázku doručení usnesení krajského soudu, Ústavní soud se se stěžovatelovou verzí neztotožňuje. Za zásadní v tomto směru považuje potvrzení doručovatelky České pošty (založené ve spise), že zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 23. 12. 2013, zatímco stěžovateli byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl. Proti tomu pak stojí pouze stěžovatelovo tvrzení, že mu žádná výzva zanechána nebyla. Obecně vzato samozřejmě nelze pochybení přepravce vyloučit, okolnosti projednávané věci tomu však nenasvědčují. Není totiž možné přehlédnout, že daná zásilka nebyla zdaleka jediná, při jejímž doručování stěžovatel nebyl zastižen a posléze si ji nevyzvedl. Stěžovatel přitom netvrdí, že by ani v těchto případech nebyly výzvy zanechávány. Jeví se tedy jako nanejvýš pravděpodobné, že stěžovatel pouze nedbal svých povinností (respektive se jim snažil vyhýbat) a zásilky si zkrátka z vlastní vůle nevyzvedával, což nakonec soud vedlo k tomu, aby v určitých případech doručoval rovnou prostřednictvím Policie České republiky, která ovšem měla s doručováním taktéž opakované problémy. Stěžovatelovu argumentaci proto Ústavní soud považuje za nepřesvědčivou, tím spíše když v ústavní stížnosti neuvedl jediný důvod, proč by pracovnice přepravce uvedla mylné informace, případně jiné možné vysvětlení toho, že mu výzva k vyzvednutí zásilky tentokrát - oproti jiným případům, kdy si zásilky taktéž nevyzvedl - zanechána nebyla.
Pokud se týče samotné adresy pro doručování, lze pouze pro úplnost (neboť stěžovatel v tomto směru žádné námitky nevznáší) odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Jestliže pak stěžovatel namítá, že nebyl soudem o možnosti podání mimořádného opravného prostředku řádně poučen, s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti (k tomu viz i níže) měl stěžovatel tuto námitku uplatnit již v dovolání. Lze nad rámec uvést, že stěžovatel byl poučen v samotném usnesení krajského soudu, které mu bylo doručeno v souladu s procesními předpisy (viz výše). Poučen byl navíc i jeho obhájce, který jak stěžovatel sám přiznává, veškeré potřebné informace v tomto směru stěžovateli sdělil. Nejvyšší soud tedy postupoval správně, pakliže stěžovatelovo dovolání jako opožděné odmítl.
Pokud jde o námitky vůči usnesení Krajského soudu v Plzni, Ústavní soud podotýká, že jedním ze základních znaků institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tento požadavek není splněn nejen v případě, kdy opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, ale logicky ani tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 947/14 ze dne 31. 3. 2014). Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel mimořádný opravný prostředek řádně nevyčerpal, a ústavní stížnost tak musí být ve vztahu k usnesení krajského soudu odmítnuta pro nepřípustnost. I kdyby Ústavní soud na vyčerpání dovolání netrval (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014), byla by ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu opožděná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu