ECLI:CZ:US:2014:4.US.2492.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2492/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti FRODL GROUP, s.r.o. IČ 465 08 392, se sídlem Praskačka, Vlčkovice 33, právně zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Nypl, Novák, Kavalírová & partneři, Hradec Králové, Dukelská 15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2014, č.j. 7 Afs 128/2013-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Správce daně vystavil stěžovatelce dne 15. února 2011 dodatečné platební výměry, jimiž jí doměřil DPH ve výši 724.422,- Kč. Proti tomu podala stěžovatelka odvolání, které Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 13. září 2011, č.j. 5092/11-1300-601383, zamítlo. Následné správní žalobě Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. července 2012, č.j. 31 Af 114/2011-52, vyhověl, a rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Finanční ředitelství rozsudek napadlo kasační stížností, jíž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. srpna 2013, č.j. 7 Afs 80/2012-27, vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil. Následně Krajský soud v Hradci Králové nově věc projednal a rozsudkem ze dne 31. října 2013, č.j. 31 Af 114/2011-120, správní žalobu stěžovatelky zamítnul. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, stručně řečeno, uvedla, že za dodané služby jí byly vystaveny faktury, z nichž uplatnila odpočet DPH. Po daňové kontrole správce daně vyslovil pochybnosti o provedených odpočtech a stěžovatelce DPH doměřil. Poté, co Nejvyšší správní soud vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové věc k novému projednání, dospěl krajský soud na základě shodných důkazů k odlišnému závěru, což odůvodnil vázaností hodnocení důkazů, podle prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ve svém druhém rozsudku zhodnotil postup krajského soudu jako správný, odkázal přitom na svoji judikaturu i na svůj původní rozsudek. Stěžovatelka i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. II. ÚS 281/09; sp. zn. II. ÚS 363/06; sp. zn. I. ÚS 3725/10; či sp. zn. II. ÚS 1835/12, vyjádřila svůj nesouhlas se závěry správních soudů, jejich rozhodnutí považuje za zkrácení ve svých zaručených právech, a proto navrhla jejich zrušení.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Af 114/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka je přesvědčena, že zásada plné soudní jurisdikce jí zaručuje úplné a nezávislé přezkoumání důkazů soudem, včetně jejich opakování a provádění dalších důkazů, ukáže-li se to nezbytné. Avšak není-li to nezbytné, soud důkazy provést nemusí. Ani tato zásada nestanové povinnost provést veškeré navržené důkazy.
Stěžovatel nesdílí závěry Nejvyššího správního soudu, že účelem soudního správního řízení není nalezení práva, což přísluší správnímu orgánu, nýbrž posouzení zákonnosti postupu a rozhodnutí správního orgánu. Takové závěry ovšem nejsou v rozporu s principem plné jurisdikce, neboť správní soud přezkoumává již ukončené řízení a není vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem a sám může (nemusí) provádět dokazování.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na civilní judikáty Ústavního soudu, aniž by zohlednila skutečnost, že v nich obsažené principy se mohou do konkrétní právní úpravy promítat rozdílně. Tak například opravné prostředky mají v civilním řízení povahu apelační a ve správním kasační. Citované judikáty se zabývají odvoláním, což je řádný opravný prostředek, na rozdíl od kasační stížnosti, tedy mimořádného opravného prostředku. Při nerozlišení by to vedlo k tomu, že Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud by musely vždy znovu provést všechny důkazy, provedené u soudů nižších stupňů.
Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je pak založena na opakování námitek užitých v předchozích řízeních, a na polemice se závěry Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost pak nepřinesla žádná tvrzení, která by svědčila o tom, že správní soudy v její věci zasáhly do jejích zaručených práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu