ECLI:CZ:US:2014:4.US.2496.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2496/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Krause, zastoupený Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem Krameriova 503/9, 790 01 Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 26 Cdo 400/2013 - 100, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 2. 2012, č. j. 12 Co 408/2011 - 70, a proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 10 C 166/2010 - 35, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2011, č. j. 10 C 166/2010 - 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně stěžovatel obecným soudům vytknul, že jejich závěr o dohodě rozvedených manželů o užívání družstevního bytu byl opřen o protiústavní interpretaci podústavního práva (konkrétně ustanovení §705 odst. 2 zákona č. 40/1064 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění). Obecné soudy dospěly k závěru, že dohodu rozvedených manželů o užívání družstevního bytu mohou uzavřít až rozvedení manželé a pokud ji uzavřeli dříve než po rozvodu manželství, pak je dohoda neplatná a na její neplatnosti nic nezmění ani případný následný rozvod. Takový závěr považuje za správný i stěžovatel, avšak namítá, že v jeho konkrétním případě je třeba uvedené zákonné ustanovení vykládat tak, aby výklad odpovídal spravedlnosti a vedl k předcházení a odstranění sporů účastníků.
II.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud na základě žaloby vedlejší účastnice zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu a rozhodl, že nájemcem bytu bude nadále jako člen družstva stěžovatel jako žalovaný. Okresní soud napadeným rozsudkem dále zamítl žalobu vedlejší účastnice v té části, kterou se domáhala vydání rozhodnutí, že je povinna byt vyklidit a vyklizený byt stěžovateli jako žalovanému předat; současně okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ke stěžovatelovu odvolání rozhodl krajský soud tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel podal dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl pro vady dovolání, pro které nemohl v řízení pokračovat (stěžovatel podal v dovolací lhůtě pouze tzv. blanketní dovolání a toto v zákonné lhůtě nedoplnil o nezbytné údaje rozsahu dovolání a dovolacích důvodů; doplnění zaslal po lhůtě).
V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší argumentaci týkající se skutkových a právních závěrů prvostupňového a odvolacího soudu ve věci samé (zpochybňuje závěr soudů, že dohoda o užívání družstevního bytu nebyla platně uzavřena).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu napadajícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 26 Cdo 400/2013 - 100, je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí proti závěrům Nejvyššího soudu, že jeho dovolání proti odvolacímu rozsudku nebylo možno projednat, neboť dovolání vykazovalo vady. Nejvyšší soud tak nedostal příležitost se vůbec stěžovatelovými dovolacími námitkami (podanými po lhůtě), týkajícími se věci samé, zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel proti závěrům Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nebrojí (ač je s nimi srozuměn) a Ústavní soud ani po obecném přezkumu ústavnosti usnesení Nejvyššího soudu neshledal, že by Nejvyšší soud postupoval protiústavně (tento postupoval evidentně v souladu se zákonem a své úvahy a závěry o neprojednatelnosti dovolání dostatečně přehledně vyložil v usnesení), postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl.
Následně pak musel Ústavní soud nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 2. 2012, č. j. 12 Co 408/2011 - 70, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 10 C 166/2010 - 35, je nepřípustná.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Vyčerpáním zákonem umožněného procesního prostředku je přitom nutno rozumět řádné podání takového procesního prostředku a rozhodnutí příslušného orgánu o tomto prostředku.
V dané věci stěžovatel sice podal dovolání, avšak v důsledku vad dovolání způsobených stěžovatelem se nemohl Nejvyšší soud dovoláním vůbec věcně zabývat. Stěžovatel tak měl k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv, který však řádně nevyčerpal, resp. jej řádně nepodal (podal jej s vadami znemožňujícími jeho projednání).
Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv (zde dovolání), postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu