ECLI:CZ:US:2014:4.US.2580.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2580/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Michaely Mudrové, zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. dubna 2014 č. j. 12 Co 1048/2012-71 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. března 2012 č. j. 55 EXE 2297/2011-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. srpna 2014 a doplněnou podáním dne 5. srpna 2014, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, spočívající v právu na spravedlivý proces.
Z předložené ústavní stížnosti a připojených spisů Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 C 100/2005 a sp. zn. 55 EXE 2297/2011 bylo zjištěno, že oprávněný Jiří Nosek dne 31. srpna 2011 podal návrh na nařízení exekuce a na pověření soudního exekutora proti povinné stěžovatelce pro vymožení pohledávky ve výši 16 124 Kč a 49 869,10 Kč s příslušenstvím na základě pravomocných rozsudků Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2004 č. j. 7 C 458/2002-54 a ze dne 2. února 2006 č. j. 7 C 100/2005-60, kterými bylo Ludvíku Faragó a stěžovatelce uloženo společně a nerozdílně zaplatit Městu Ústí na Labem - městskému obvodu Neštěmice žalované částky za nezaplacené nájemné a služby spojené s užíváním bytu.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. března 2012 č. j. 55 EXE 2297/2011-24 exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného v celkové částce 65 993,10 Kč s příslušenstvím nařídil. Stěžovatelka proti usnesení o nařízení exekuce podala odvolání, ve kterém tvrdila, že oba rozsudky jí nebyly nikdy řádně doručeny a nemohly proto ani nabýt právní moci.
Krajský soud v Ústí nad Labem po provedeném odvolacím řízení usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 16 124 Kč s příslušenstvím, neboť v této části ověřil, že příslušný rozsudek nebyl stěžovatelce řádně doručen, nenabyl dosud právní moci a není vykonatelným exekučním titulem. Pokud se týká částky 49 869,10 Kč s příslušenstvím, odvolací soud v této části usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když v této části z obsahu soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 C 100/2005 ověřil, že rozsudek v této věci byl doručen do vlastních rukou opatrovnici stěžovatelky, odvolání podáno nebylo a rozsudek tak nabyl právní moci. Námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se pak exekuční soud podle svého závěru zabývat nemůže, neboť tato námitka může být relevantní jen v řízení o opravném prostředku proti rozsudku soudu vydaném v řízení vedeném opatrovníkem - v řízení nalézacím.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s výrokem odvolacího soudu co do částky 49 869,10 Kč s příslušenstvím, přičemž argumentovala rozsáhlou judikaturou Ústavního soudu vážící se k ustanovování opatrovníků podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že pokud jí byl v řízení o zaplacení dlužné pohledávky ustanoven opatrovník, aniž by podle jejího názoru k tomu byl důvod, příslušný rozsudek nelze považovat za řádně doručený. Závěr učiněný odvolacím soudem, podle něhož by námitka neústavnosti ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení mohla být relevantní jen v řízení o opravném prostředku proti rozsudku soudu vydaném v řízení vedeném s opatrovníkem, považuje za výklad založený na přepjatě formálním výkladu práva. K tomu pak stěžovatelka uvedla, že jinak v zásadě akceptuje názor, že zákonnost (ústavnost) ustanovení opatrovníka je namístě v prvé řadě zkoumat v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci samé (exekučním titulu). Zároveň je však přesvědčena, že - dokud tato nastolená otázka nebude definitivně vyřešena - nelze exekuci nařídit a tím spíše ji provést. Za situace, kdy proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2006 č. j. 7 C 100/2005-60 podala dne 27. září 2012 odvolání, které dosud nebylo předloženo odvolacímu soudu k rozhodnutí, a z důvodu nečinnosti okresního soudu v této věci, ji nezbývá, než ústavní stížností napadnout rozhodnutí exekučních soudů. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na řadu rozhodnutí vydaných Ústavním soudem, ve kterých byla řešena otázka ustanovování opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další řádnou odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Jde-li pak o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení, polemizuje se závěry ve věci soudy učiněnými a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.
Ústavní soud pak z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 C 100/2005 ověřil, že okresní soud po podání návrhu na vydání platebního rozkazu žalobcem Městem Ústí nad Labem dne 9. října 2002 opakovaně prováděl výpisy z centrální evidence obyvatel (č. listu 12, 24, 27), prováděl doručování prostřednictvím Policie České republiky (č. listu 19), dotazy na Úřadu práce (č. listu 28 - 30), na České správě sociálního zabezpečení (č. listu 31), i v ústřední evidenci vězňů (č. listu 32). Po marném zjištění jiného bydliště stěžovatelky, než pod adresou X1, usnesením ze dne 12. srpna 2003 ustanovil stěžovatelce pro řízení opatrovníka z řad čekatelů Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pod číslem listu 80 je dále v soudním spise založena žádost stěžovatelky ze dne 7. října 2011 o řádné doručení rozsudku okresního soudu ze dne 2. února 2006 č. j. 7 C 100/2005-60, který nabyl právní moci dne 13. května 2006, a plná moc stěžovatelky, kterou udělila JUDr. Pavlovi Marečkovi k zastupování v předmětném soudním řízení ze dne 29. září 2011. Okresní soud k žádosti o řádné doručení rozsudku stěžovatelce přípisem ze dne 27. prosince 2011 sdělil, že předmětný rozsudek byl stěžovatelce doručen, nabyl právní moci, a proto nelze stěžovatelce vyhovět. Následně, aniž by ve spisu bylo založeno stěžovatelkou avizované odvolání stěžovatelky ze dne 27. září 2012, byl předmětný spis zapůjčen dne 18. prosince 2013 Krajskému soudu v Ústí nad Labem, k vyřízení odvolání stěžovatelky proti nařízené exekuci.
Ve světle výše uvedeného je zjevné, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Odvolací soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spisy Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 C 458/2002 a sp. zn. 7 C 100/2005, z jejichž obsahu při svém rozhodování vycházel, a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry pak nepřekročila rámec podústavního práva. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Napadená rozhodnutí tedy nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu