ECLI:CZ:US:2014:4.US.2642.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2642/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Sun Ship 04, s.r.o., IČ 292 09 323, se sídlem Staré Město, Velehradská 593, právně zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pásek Honěk & partners, Brno, Lidická 57, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2013, č.j. 10 Af 591/2012-27, a Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2013, č.j. 7 Afs 24/2013-33, spojený s návrhem na náhradu nákladů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatelka požadovala uložit České republice povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9. července 2012, č.j. 369233/12/077910302673, byla zamítnuta stížnost stěžovatelky. Její odvolání Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 18. září 2012, č.j. 6969/12-1200, zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo. O následné správní žalobě rozhodl výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla následně zamítnuta i její kasační stížnost.
Stěžovatelka, provozovatelka fotovoltaické elektrárny, se domáhala od smluvního odběratele úhrady elektrické energie, avšak požadovaná částka jí však nebyla uhrazena v plné výši, a to s odkazem na odvod dle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v platném znění. S ohledem na to stěžovatelka podala stížnost, kterou správce daně zamítl. Stěžovatelka neuspěla ani s následnými opravnými prostředky, odvoláním, správní žalobou a kasační stížností. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je srozuměna s judikátem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, jeho závěry však nesdílí. Zpochybňuje, že v jejím případě byla aplikována individualizace konkrétních okolností, jak uvedl i citovaný judikát. Podle jejího přesvědčení správní orgány, i správní soudy, rozhodovaly zcela paušálně. V takovém postupu stěžovatelka shledává zásah do práva na spravedlivý proces. Orgány veřejné moci totiž nezohlednily fakt, že zavedením odvodu bylo zamezeno garantované návratnosti investice do výstavby. Stěžovatelka dále uvedla, že závěry krajského soudu ohledně tzv. rdousícího efektu nejsou případné a vedou toliko k odsunutí zátěže. Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu převzal, v důsledku čehož i v jeho rozhodnutí shledala stěžovatelka vady, a proto navrhla, aby Ústavní soud deklaroval zásah do jejích zaručených práv a napadená rozhodnutí správních soudů zrušil, a přiznal jí náklady řízení.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 591/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka namítala v řízení před správními soudy zkrácení ve svých zaručených právech, což odůvodnila shodně jako ve své správní žalobě a zejména pak v kasační stížnosti. Správní soudy se přitom zabývaly jejími námitkami, a to i ve světle příslušné judikatury Ústavního soudu, tedy ústavně konformním způsobem, jemuž Ústavní soud nemá co vytknout.
Z lustra Ústavního soudu pak plyne, že stěžovatelka podala stejnou ústavní stížnost, jakou podaly další společnosti, se stěžovatelkou propojené vlastníkem i jednateli. Stěžovatelka v projednávaném případě užila zcela shodnou argumentaci. Za takového stavu věci se čtvrtý senát Ústavního soudu nemá důvod odchylovat, od již vydaných rozhodnutí, a proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedená v usneseních sp. zn. I. ÚS 1915/13; sp. zn. II. ÚS 2425/13 a sp. zn. IV. ÚS 2426/13, aniž by měl potřebu je dále rozvádět. Stěžovatelka totiž neuvedla žádnou jinou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejích práv. Soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Jak již výše zmíněno, stěžovatelka se domáhala přiznání náhrady nákladů, aniž by uvedla, jaké náklady míní. Dle ustanovení §62 zákona o Ústavním soudu, upravujícím náklady řízení před Ústavním soudem, může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi povinnost zčásti či zcela uhradit náklady řízení jiného účastníka (odstavec 4). Takové rozhodnutí tedy sdílí osud řízení o ústavní stížnosti. Neuspěla-li stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti, je namístě podle tohoto výsledku odmítnout i její návrh na přiznání náhrady nákladů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu