ECLI:CZ:US:2014:4.US.2677.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2677/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Evy Sedláčkové, zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, AK se sídlem Bratislavská 25, 693 01 Hustopeče, a 2) Václava Sedláčka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1645/2014-41 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2013 č. j. 18 Co 282/2013-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě na ochranu oprávněného dědice.
Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že žalovaní Karolína a David Vaňkovi nejsou dědici po Anežce Kolesíkové, zemřelé dne 26. 12. 2001, a že dědičkou po zemřelé je stěžovatelka. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 14. 5. 2013 č. j. 11 C 12/2013-5 řízení o žalobě zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. Svoje rozhodnutí odůvodnil poukazem na to, že o důvodném vydědění stěžovatelky její matkou Annou Kolesíkovou již pravomocně rozhodl, a to rozsudkem ze dne 24. 10. 2007 č. j. 11 C 1548/2003-116 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2008 č. j. 18 Co 69/2008-146, který nabyl právní moci dne 1. 12. 2008. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nepopřela, že pravomocným rozsudkem v dřívějším řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 1548/2003 bylo rozhodnuto, že není dědičkou po zemřelé Anežce Kolesíkové. Namítla však, že po skončení tohoto řízení Policie ČR vyslechla Moniku Mouricovou a Drahomíru Solaříkovou a z výpovědí těchto svědkyň vyšlo najevo, že tyto v soudním řízení nevypovídaly pravdivě, neboť si s odstupem času vše dobře nepamatovaly. Stěžovatelka tvrdila, že důvody pro vydědění nebyly od počátku dány, a zpochybnila platnost listiny o vydědění sepsané notářským zápisem. Nové důkazy (výpovědi svědkyň a svědecké prohlášení rodičů Moniky Mouricové) označila za zásadní a vyjádřila přesvědčení, že se jimi soud měl po podání nové žaloby zabývat.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatu ústavně právní argumentace představoval nesouhlas stěžovatelky se zastavením řízení.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř.), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou již pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
Nahlížeje na posouzení podmínek řízení a v jejich důsledku na rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě na ochranu oprávněného dědice ve shora naznačených mezích, Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti ověřil, že soudy všech tří stupňů přiměřeným a přezkoumatelným způsobem uvedly, jak dospěly k závěru o totožnosti věci projednané a rozhodnuté v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 1548/2003 s věcí nyní vedenou pod sp. zn. 11 C 12/2013.
Pokud stěžovatelka namítla porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, Ústavní soud připomíná, že i obecný soud musí postupovat v rámci pravidel daných příslušnou procesní normou - občanským soudním řádem - a respektovat zde stanovená pravidla řízení; v opačném případě by se sám dopustil nezákonnosti. Brání-li zákonná překážka, aby soud mohl znovu projednávat stejnou věc, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, nelze takový postup hodnotit jako odepření spravedlnosti.
Ke kritice hodnocení důkazů a pravdivosti svědeckých výpovědí Ústavní soud uvádí, že shodné námitky stěžovatelka uplatnila před Ústavním soudem již dříve, a to v ústavních stížnostech, kterými napadla rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě na určení dědického práva a v řízení o žalobě na obnovu řízení. Obě ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usneseními ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 1659/10 a ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 665/13.
II.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí obecných soudů, že stěžovatel Václav Sedláček nebyl účastníkem řízení vedeného před Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 12/2013, a proto nebyl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti nim směřující.
III.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jediným, a to senátním rozhodnutím, neboť k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je povolán senát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Vlasta Formánková, v. r
předsedkyně senátu