ECLI:CZ:US:2014:4.US.2694.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2694/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Mariánem Mikušem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Jurečkova 643/20, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. února 2014 č. j. 91 E 82/2010-280 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014 č. j. 66 Co 221/2014-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. srpna 2014, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. února 2014 č. j. 91 E 82/2010-280 co do bodu II. a III. výroku a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014 č. j. 66 Co 221/2014-302 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 91 E 82/2010 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že Statutární město Ostrava v procesním postavení jako oprávněný, podalo návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí pro částku 40 975 Kč s příslušenstvím (dále návrh rozšířilo o částku 2 427 Kč s příslušenstvím), prodejem bytové jednotky, kterou má stěžovatelka ve vlastnictví. Stěžovatelka se podáním ze dne 13. května 2010 domáhala zastavení výkonu rozhodnutí. Okresní soud v Ostravě usnesením napadeným ústavní stížností výkon rozhodnutí co do částky 3 979 Kč zastavil (výrok I.), ve zbytku návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení výkonu rozhodnutí (výrok III.). Na základě stěžovatelkou podaného odvolání Krajský soud v Ostravě usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích v odstavcích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh probíhajícího výkonu rozhodnutí a namítala, že ve věci rozhodující soudy podle jejího názoru zcela nesprávně a v rozporu se zásadou přiměřenosti stanovenou v ustanovení §263 odst. 2 o. s. ř. posoudily otázku přiměřenosti výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka dále poukázala na to, že předmětem vymáhání jsou pohledávky spočívající toliko v přiznaných nákladech řízení za zastupování advokátem. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 376/12, III. ÚS 2984/09, II. ÚS 2396/09 a I. ÚS 199/11.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další řádnou odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Jde-li pak o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky vznesené v průběhu řízení, polemizuje se závěry ve věci učiněnými soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.
Z obsahu soudního spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka v průběhu předmětného vykonávacího řízení podala řadu opravných prostředků, včetně vznesených námitek podjatosti ve věci rozhodujících soudců, podala žalobu pro zmatečnost i dvě ústavní stížnosti, které byly usneseními ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 1003/11 a ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 1048/14 odmítnuty pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Čtvrtý senát Ústavního soudu pak neměl důvod odchylovat se od dřívějšího postupu Ústavního soudu ani v této věci.
Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Odvolací soud pak v odůvodnění svého usnesení stěžovatelce vysvětlil, že vzhledem k výši příjmu stěžovatelky by vymáhaná pohledávka mohla být formou srážek z důchodu uspokojena v řádu více než 20 let, a proto je zřejmé, že prodej nemovitostí představuje z časového hlediska nepochybně rychlejší způsob vymožení pohledávky, a proto je z uvedeného důvodu způsobem vhodným. Stejně tak stěžovatelce vysvětlil, proč v dané věci nelze uplatnit námitku rozporu s dobrými mravy a reagoval i na další námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti. K tomu z obsahu podání na č. listu 320 a 321 soudního spisu plyne, že oprávněný jedná se stěžovatelkou o uzavření dohody a vypořádání všech sporů s tím, že náklady oprávněného v případě ukončených sporů se stěžovatelkou dosahují výše 122 951 Kč.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou. Z uvedených důvodů postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu