ECLI:CZ:US:2014:4.US.2737.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2737/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Ireny Gmuzdekové, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Legionářů 947/2b, 182 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 167/2013-184 ze dne 20. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností, aniž vyčerpala všechny relevantní procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). V citovaném rozsudku Městského soudu v Praze byla stěžovatelka náležitě poučena o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb. Přípustnost dovolání v občanskoprávních věcech sice obecně závisí na úvaze Nejvyššího soudu, nicméně podání tohoto mimořádného opravného prostředku, byť nebude shledáno přípustným, je nezbytnou podmínkou pro splnění podmínky uvedené v novelizovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož se podmínka vyčerpání všech procesních prostředků vztahuje nově i na mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. též znění novelizovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Nic na tom nemůže změnit ustanovení §239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dle čl. IV odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. platí, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, jež mohlo být napadeno mimořádným opravným prostředkem podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je přípustná, pokud lhůta pro jeho uplatnění podle dosavadních právních předpisů začala stěžovateli plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a pokud stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ve lhůtě podle dosavadních právních předpisů neuplatnil (srov. též bod 4 sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb.). O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť lhůta pro uplatnění dovolání zjevně počala stěžovatelce plynout až po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., když rozhodnutí, proti němuž bylo lze dovolání podat, bylo vydáno dne 20. 5. 2013 (blíže k otázce přípustnosti ústavní stížnosti po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka brojí proti nákladovému výroku (výrok IV. napadeného rozsudku odvolacího soudu), proti kterému - coby akcesorickému výroku - nebylo dle dřívější právní úpravy dovolání, platné do 31. 12. 2012, možno podat samostatné dovolání (tj. bez spojení s napadením výroku ve věci samé). Na tomto místě je proto třeba upozornit, že nová úprava dovolání, účinná od 1. 1. 2013 již umožňuje napadnout samostatné akcesorické výroky rozhodnutí odvolacích soudů, jimiž se odvolací řízení končí, o čemž ostatně svědčí i dikce ustanovení §237 o. s. ř. Výjimky z tohoto pravidla jsou pak taxativně uvedeny v ustanovení §238 o. s. ř. Tento závěr vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvedl, že "podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, ‚kterým se odvolací řízení končí' (§237 o. s. ř.), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu ‚ve věci samé' (...), takže za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí ... Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do ‚merita') takového ‚vztahu' nebo takové ‚věci' týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje)" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Protože stěžovatelka byla Městským soudem v Praze o možnosti podat dovolání řádně poučena, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby za takové situace a při dodržení své judikatury vztahující se k problematice přípustnosti dovolání proti akcesorickým výrokům (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3747/13 ze dne 9. 1. 2014) ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. července 2014
Tomáš Lichovník
soudce zpravodaj