ECLI:CZ:US:2014:4.US.2758.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2758/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Miroslava Faltýnka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 1115/2013-239 ze dne 13. května 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práv vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 11 C 82/2008 Ústavní soud zjistil, že jmenovaný soud rozsudkem č. j. 11 C 82/2008-205 ze dne 28. června 2013 zamítl žalobu, kterou se žalobce Miroslav Mádl (dále jen "žalobce") domáhal na stěžovateli zaplacení částky 24.567,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení ode dne 11. října 2007 do zaplacení a uložil žalobci zaplatit na nákladech řízení stěžovateli 40.217,40 Kč a státu 56,- Kč. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 24.657,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení ode dne 11. října 2007 do zaplacení, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů prvostupňového řízení částku 2.472,- Kč, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů prvostupňového řízení částku 22.455,- Kč, že stěžovatel je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 56,- Kč a že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1.820,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se bránil žalobnímu nároku, kterým se žalobce domáhal zaplacení ceny díla za dodané výrobky - zubní protézy procesní obranou, že není povinen hradit cenu dodaných výrobků, neboť ohledně těchto výrobků uplatnil u vedlejšího účastníka jejich vady, které vedlejší účastník musel znát již v době dodání výrobků, čímž mu jednak vzniklo právo odepřít platbu dle ust. §439 odst. 4 obchodního zákoníku, jednak následně uplatnil nárok na slevu z ceny díla.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě právních názorů, které jsou protiústavní. Odvolací soud své rozhodnutí, kterým neuznal procesní obrany stěžovatele, postavil podle stěžovatele na analogickém uplatnění argumentace obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 556/2003 ze dne 15. dubna 2014, podle kterého "objednatel má právo odstranit sám vady díla nebo nechat si je odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění, jen byl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán". Odvolací soud tedy podle ústavní stížnosti tvrdí, že dokud stěžovatel jako objednatel neodstoupil od smlouvy či neuplatnil nárok na slevu, nebyl oprávněn si nechat zhotovit u jiného dodavatele stejný výrobek jako výrobek reklamovaný, který by mohl použít pro původní účel. S tímto názorem však podle stěžovatele nelze souhlasit, neboť se jím upírá stěžovateli právo vlastnit majetek. Stěžovatel nezpochybňuje závěry shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, naopak se ztotožňuje s tím, že objednatel není oprávněn zasahovat do předmětu díla dodaného zhotovitelem, pokud dříve neuplatní některý nárok z titulu odpovědnosti za vady. Tento názor je podle stěžovatele správný, neboť provedením opravy skutečně zanikne reklamovaná vada, a tudíž je objektivně nemožné domáhat se práv vyplývajících z její existence, avšak je možno jej vztahovat pouze na případ realizace opravou zboží, jak to bylo i předmětem uvedeného judikátu, kdy skutečně provedením takové opravy reklamovaná vada zanikne. Uvedenou právní normu však podle stěžovatele nelze vykládat způsobem, jak učinil odvolací soud, podle kterého se tato norma použije i na situaci, kdy si objednatel pořídí jiné zboží vedle toho vadného. Pořízením takového výrobku totiž podle stěžovatele nedojde k zániku uplatněné vady, když původně dodaný výrobek i nadále existuje v původním vadném stavu a je objektivně možné tuto vadu nadále odstranit (např. opravou či i jinak). Objednateli přitom podle ústavní stížnosti nelze klást k tíži, že si pořídil další výrobek, který plní stejný účel, jako výrobek vadný. Nesprávnost výkladu uvedené právní normy odvolacím soudem je tak dle stěžovatele zřejmá.
Nad rámec výše uvedených námitek proti podle stěžovatele zásadní argumentaci odvolacího soudu, o kterou tento opřel odůvodnění napadeného rozsudku, pak stěžovatel uvádí, že pokud odvolací soud tvrdí, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že podal žalobci zprávu o vadách zubních náhrad, pak zcela ignoruje skutková tvrzení stěžovatele, a obsah soudního spisu, že nejpozději se tak stalo v rámci procesních vyjádření stěžovatele učiněných ve vztahu k soudu. Rovněž tak názor odvolacího soudu, že objednatel nese beze zbytku důkazní břemeno k prokázání identity reklamovaného výrobku, je nutno podle stěžovatele považovat za protiústavní.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí skutečně vyšel ze stěžovatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého objednatel díla má právo odstranit sám vady díla nebo nechat si je odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění, jen byl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán. Stěžovatel pak podle ústavní stížnosti tyto závěry nezpochybňuje a ztotožňuje se s tím, že objednatel není oprávněn zasahovat do předmětu díla dodaného zhotovitelem, pokud dříve neuplatní některý nárok z titulu odpovědnosti za vady.
Odvolací soud pak uvedl, že objednatel tedy nemá ze zákona právo odstranit vady sám nebo je nechat odstranit (ani jde-li o odstranění vad provedením náhradního díla), pokud nebyl takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady dohodnut ve smlouvě, a i pokud by tedy stěžovatel vady řádně a včas oznámil a pokud by bylo skutečně zjištěno, že žalobce za vady odpovídá, pak důsledkem toho, že žalovaný sám odstranil vady již předaného díla formou provedení náhradního díla, aniž dříve od smlouvy odstoupil či uplatnil nárok na slevu z ceny, je to, že žalovanému zaniklo právo na odstranění vad od žalobce. V důsledku této skutečnosti podle odvolacího soudu má žalobce právo na zaplacení ceny díla, neboť za této situace je třeba vyjít z toho, že dílo bylo řádně provedeno, bylo předáno a vady již neexistují. K témuž závěru, tj. k zániku nároku z odpovědnosti za vady, je pak podle odvolacího soudu nutno dojít ostatně již na základě toho, že žalovaný se pokoušel sám vady odstranit, když protézy upravoval a přibrušoval, jak plyne z jím předložené zdravotní dokumentace každého z pacientů.
Odvolací soud tedy své pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí založil na dvou závěrech, a sice že nároku stěžovatel nemůže být vyhověno proto, že aniž dříve od smlouvy odstoupil či uplatnil nárok na slevu z ceny, jednak sám odstranil vady díla zajištěním díla náhradního, jednak se sám pokoušel vady odstranit přibrušováním předmětných protéz (žalobcem provedeného díla). Přitom každý z těchto závěrů (za předpokladu jejich správnosti) sám o sobě musí vést k zániku reklamovaných vad a v důsledku k povinnosti stěžovatele zaplatit kupní cenu za dílo. Proti prvnímu z těchto závěrů stěžovatel brojí svojí stěžejní argumentací v ústavní stížnosti, druhý závěr však stěžovatel nijak nezpochybňuje a ani nepopírá, že předmětné protézy přibrušoval a takto do nich tedy zasahoval (což měl odvolací soud za prokázané ze stěžovatelem předložené zdravotní dokumentace). Stěžovatel pak dokonce podle ústavní stížnosti souhlasí s tím, že objednatel není oprávněn zasahovat do předmětu díla dodaného zhotovitelem, a že provedením opravy skutečně zanikne reklamovaná vada, a tudíž je objektivně nemožné domáhat se práv vyplývajících z její existence.
Z právě uvedených skutečností je zřejmé, že pokud stěžovatel zasahoval do předmětných protéz (přibrušoval je), aniž předtím od smlouvy odstoupil či uplatnil nárok na slevu z ceny (či byl takový způsob odstranění vad dohodnut), nemohl mít podle odvolacího soudu ve věci úspěch, přičemž s takovýmto hodnocením (byť v obecné rovině) se dle ústavní stížnosti stěžovatel ztotožňuje a nic nenamítá ani proti zjištění soudu o přibrušování protéz stěžovatelem. Ústavní soud pak tomuto závěru rozhodně nemá z hlediska ústavnosti co vytknout, a je tedy zřejmé, že již z tohoto důvodu nemohl mít stěžovatel ve věci úspěch a odvolací soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem věcně správně.
Za těchto okolností, i kdyby závěr odvolacího soudu o tom, že zajištěním náhradního díla stěžovatelem došlo k odstranění vad díla stěžovatelem majícím za následek zánik vad, resp. možnosti domáhat se práv z odpovědnosti za vady, považoval Ústavní soud za nesprávný, či dokonce za protiústavní, nemohlo by to nic změnit na věcné správnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V takovém případě však i kdyby Ústavní soud předmětný závěr shledal protiústavním, ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí by nepřistoupil, neboť tento postup by pouze prodloužil řízení, ale na rozhodnutí ve věci by nic změnit nemohl. Veden též principem minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů a tím, že Ústavnímu soudu nepřísluší role další instance obecného soudnictví či sjednocovatele judikatury obecných soudů, tak Ústavní soud předmětný závěr obecných soudů svému ústavnímu přezkumu nepodrobil.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu