ECLI:CZ:US:2014:4.US.2813.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2813/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti ČEPS, a. s., se sídlem Praha 10, Elektrárenská 774/2, zastoupené JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1321/2014-120, spojené s návrhem na zrušení ustanovení části první, čl. II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb. ve slovech "vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Konkrétně dovolací soud uvedl, že dovolatelka zpochybnila pouze skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně je neplatná, neboť zákonný důvod k výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce nemohl být naplněn pro absenci rozhodnutí o organizační změně ke dni doručení výpovědi, a zároveň namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a nikoli pouze správnost závěrů plynoucích ze skutkových zjištění. Podle stěžovatelky je zjevné, že rovinu skutkových zjištění a jejich právního posouzení nelze od sebe striktně oddělit, neboť se jedná o dvě provázané fáze procesu aplikace práva. Ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., na jehož základě Nejvyšší soud odůvodnil své usnesení, je nutné aplikovat restriktivně, neboť pouze stručné odůvodnění je samo o sobě vždy "na hraně práva na spravedlivý proces" a mělo by být dostatečně konkrétní. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelka zpochybňuje pouze skutková zjištění a namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy, podle stěžovatelky neobstojí při jeho srovnání s obsahem podaného dovolání. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka rekapituluje obsah dovolání a uvádí tvrzení, která považuje za důvody nesprávného právního posouzení věci. Dále uvádí, že nebýt zákona č. 404/2012 Sb., byla by v procesní situaci, kdy by mohla rozsudek odvolacího soudu napadat dovoláním jak pro nesprávné právní posouzení, tak pro rozpor skutkových zjištění ve smyslu původního §241a odst. 3 o. s. ř. Protože však Nejvyšší soud projednával dovolání podle nové právní úpravy, zúžil tím fakticky rozsah jinak předepsaného dovolacího přezkumu ve srovnání s původní právní úpravou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především uvádí, že se ústavními stížnostmi směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu odmítajícímu dovolání pro nepřípustnost nebo existenci vad, které brání pokračování v dovolacím řízení, již vícekrát od účinnosti novelizace o. s. ř. zákonem č. 404/2012 Sb. zabýval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13 či III. ÚS 1675). Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se v dané věci měl odchýlit od závěrů o odmítnutí ústavních stížností uvedených v předchozích rozhodnutích, a proto na ně v zájmu stručnosti odkazuje.
Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud pouze dodává, že vzhledem ke koncepční změně dovolacího řízení je podle novelizace o. s. ř., provedené zákonem č. 404/2012 Sb., jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Cíle dovolacího řízení, spočívajícího podle důvodové zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb. v zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování soudů v občanském soudním řízení, je možné dosáhnout pouze prostřednictvím rozhodných otázek hmotného a procesního práva. Změna právní úpravy tedy vyžaduje, aby v dovolání byly vymezeny konkrétní důvody nesprávného právního posouzení věci. Pokud stěžovatelka polemizuje s rozhodnutím dovolacího soudu o tom, že v dovolání zpochybnila pouze skutková zjištění odvolacího soudu, Ústavní soud není povolán k tomu, aby dovolání stěžovatelky, resp. závěry dovolacího soudu přezkoumával, k čemuž jej stěžovatelka vybízí.
K námitce stěžovatelky ohledně projednávání jejího dovolání Nejvyšším soudem podle nové právní úpravy Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud při posuzování dovolání postupoval v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 404/2012 Sb. a takový postup nelze tedy považovat za zúžení dovolacího přezkumu, jak tvrdí stěžovatelka.
Pokud jde o odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na posuzování dovolání a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka při argumentaci těmito odkazy opomíjí, že v dané věci dovolací soud rozhodoval podle novelizované úpravy, která v případech vymezených v §243f odst. 3 o. s. ř. umožňuje tzv. stručné odůvodnění.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení části první, čl. II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb. ve slovech "vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona" jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu