ECLI:CZ:US:2014:4.US.2846.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2846/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky RETISE ENTERPRISES LIMITED, č. společnosti HE 194284, se sídlem Acropoleos 59-61, SAVVIDES CENTER, 1st floor, office 102, P.C. 2012 Nikósie, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3401/2011-3392 ze dne 28. května 2014, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 527/2010-3238 ze dne 31. března 2011 a proti doplňujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 527/2010-3256 ze dne 31. března 2011, za účasti vedlejšího účastníka Povodí Odry, státního podniku, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 36 C 29/2000 Ústavní soud zjistil, že původní žalobkyně spol. OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. (dále jen "původní žalobkyně") a její právní nástupci se po postupném rozšíření žaloby domáhali na vedlejším účastníkovi a dalších čtyřech žalovaných náhrady škody v celkové výši 8.139.110.400,-Kč s příslušenstvím vzniklé v důsledku povodňové vlny, která majetek původní žalobkyně zasáhla v noci ze 7. na 8. července 1997. Stěžovatelka vstoupila do řízení na straně žalobce po několikerém postoupení pohledávky původní žalobkyně. Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 56 Co 314/2007-1842 ze dne 28. února 2008 zrušil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 29/2000-1473 ze dne 2. října 2006, jímž tento soud určil, že žaloba je vůči vedlejšímu účastníkovi co do základu důvodná a vůči původním dalším čtyřem žalovaným co do základu důvodná není, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem č. j. 36 C 29/2000-2813 ze dne 26. února 2010 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi ohledně částky 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, určil, že ve zbývající části je základ nároku opodstatněný a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 56 Co 527/2010-3238 ze dne 31. března 2011 ve spojení s opravným usnesením č. j. 56 Co 527/2010-3280 ze dne 28. června 2011 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku ohledně částky 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ve výroku o opodstatněnosti zbylé části nároku jej změnil tak, že žalobu ohledně částky 1.120.191.400,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 3401/2011-3392 ze dne 28. května 2014 ve vztahu k výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím, odmítl (výrok I.), ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.120.191.400,- Kč, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, se kterým se ztotožnil též dovolací soud, a to že původní žalobkyně již ke dni 7. listopadu 1997 disponovala znalostí o osobě odpovědné za škodu. Tento závěr podle stěžovatelky obecné soudy z přípisu původní žalobkyně ze dne 1. srpna 1997 adresovaného Magistrátu města Ostravy, z odporu původní žalobkyně ze dne 27. srpna 1997 proti platebnímu rozkazu vydanému Krajským obchodním soudem v Otravě v řízení sp. zn. 2 Cm 246/97 a z přípisu právního zástupce původní žalobkyně adresovaného vedlejšímu účastníkovi ze dne 7. listopadu 1997 dovodily nesprávně. Skutková zjištění o tom, kdy se původní žalobkyně dozvěděla o osobě odpovídající za vzniklou škodu, jakožto podmínce počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody, učinil podle stěžovatelky dovolací i odvolací soud v extrémním rozporu s předloženými důkazy.
Dovolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se se stěžovatelkou zpochybněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu ztotožnil, přičemž k tomu sám pouze uvedl, že z korespondence mezi stěžovatelem a žalovaným ze dne 7. listopadu 1997 a z odporu proti platebnímu rozkazu v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 246/97 plyne, že stěžovatelka věděla, kdo za škodu odpovídá. Ačkoliv se stěžovatelka podle ústavní stížnosti v dovolání podrobně vyjádřila k tomu, z jakých důvodů považuje skutková zjištění odvolacího soudu za nesprávná, dovolací soud se s těmito argumenty vůbec nevypořádal a nezdůvodnil, proč považuje skutková zjištění odvolacího soudu za správná. Dovolací soud tak své rozhodnutí podle stěžovatelky řádně neodůvodnil a zároveň zatížil své rozhodnutí též vadou extrémního nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy.
Ústavní soud v návaznosti na žádost zaměstnance vedlejšího účastníka o nahlédnutí do spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2846/14, které nemohlo být při jeho návštěvě v budově Ústavního soudu vyhověno, zaslal ústavní stížnost na vědomí vedlejšímu účastníkovi. Ten k Ústavní stížnosti zaslal Ústavnímu soudu vyjádření, dle kterého jsou zjištění odvolacího a dovolacího soudu správná, rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jejich závěr o tom, kdy se původní žalobkyně dozvěděla o osobě odpovědné za jí vzniklou škodu, určující počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na její náhradu, nelze rozhodně označit za svévolný či (extrémně) rozporný s principy spravedlnosti a Ústavní soud mu z hlediska ústavnosti nemá co vytknout . Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu