ECLI:CZ:US:2014:4.US.2897.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2897/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného Michalem Šimků, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Šítkova 233/1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č.j. 57 T 5/2011-2815, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č.j. 4 To 76/2012-3163, a Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014, č.j. 7 Tdo 566/2014-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odstavců 1 a 6 písmeno a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odstavců 1 a 5 písmeno a) trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s dozorem; dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným tamtéž specifikované částky, v části pak byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl; následné dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy rozhodly o jeho vině i o trestu, aniž by k tomu existovaly zákonné důvody. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k narušení zásad spravedlivého procesu, a to in dubi pro reo a subsidiarity trestní represe. Nesprávným zhodnocením důkazů dospěly soudy k nesprávným právním závěrům. Stěžovatel sporuje, že by svým jednáním naplnil skutkové podstaty jemu za vinu kladených trestných činů. Soudy nahradily nedostatek důkazů svými úvahami a zcela pominuly subjektivní stránku trestného činu, když nebyl prokázán úmysl stěžovatele. Odvolací soud převzal nesprávné závěry soudu nalézacího, s nimiž stěžovatel nesouhlasí a k nimž odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne č.j. 33 Cm 304/2009-262, v němž bylo (tehdy nepravomocně) rozhodnuto o jedné z pohledávek, odlišně od závěrů Městského soudu v Praze v projednávaném případě.
Ústavní stížnost stěžovatel posléze doplnil poukazem na nesprávné vyhodnocení jednoho konkrétního důkazu, smlouvy, kterou orgány činné v trestním řízení považovaly za neexistující, když její existencí dovodil i Krajský soud v Hradci Králové ve zmíněném rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 5/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud z předložených podkladů zjistil, že námitky, které stěžovatel uplatnil ve své ústavní stížnosti, opakovaně užil již v rámci předchozích opravných prostředků. Je přitom na místě poukázat i na skutečnost, že soudy v trestním řízení jsou oprávněny, respektive povinny posoudit okolnosti, mající na danou věc vliv, samy, zejména neexistují-li jiné pravomocné závěry. Pokud tedy soud vyhodnotil stěžovatelem zmíněné smlouvy jinak, než jak byly (dosud nepravomocně) vyhodnoceny v rámci jiného řízení, není takový postup možno považovat za nesprávný. Jak přitom Ústavní soud dále zjistil, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, na nějž stěžovatel odkazoval v odvolání, dovolání i v ústavní stížnosti (založen ve spisu Městského soudu v Praze na č.l. 3088-3096), byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 6 Cmo 343/2012, v odvoláním napadeném rozsahu zrušen, a řízení ve věci bylo zastaveno. Není tedy možné souhlasit s tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti, že závěry nalézacího soudu v projednávané věci byly jiným soudem zpochybněny.
Pokud se jedná o tvrzení stěžovatele ohledně naplnění subjektivní stránky, ani zde Ústavní soud neshledal opodstatněnost těchto námitek. Stěžovatel je uplatnil již v rámci podaných opravných prostředků, a pokud se s nimi soudy vypořádaly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, neznamená tento nesouhlas, bez dalšího, zkrácení v jeho zaručených právech. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenavrhuje nic nového, ale opakuje argumenty, kterých již použil u instancí obecných soudů. Proto je na místě plně odkázat na závěry obecných soudů.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému soudnictví a právo na spravedlivý proces, pak neznamená záruku, že v důsledku podnětu stěžovatele má tento nárok na to, aby mu bylo v jeho věci vyhověno. Toto právo zaručuje spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tím je zejména možnost uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Pokud přesto není se závěry soudních rozhodnutí spokojen, není tím založena důvodnost ústavní stížnosti, a proto nemohl Ústavní soud v ústavní stížnosti shledat tvrzený zásah.
Z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu