ECLI:CZ:US:2014:4.US.2940.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2940/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Zonkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 č. j. 69 Co 474/2010-67, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 30 Cdo 1531/2013-123 a návrhu, aby Ústavní soud podle §83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela zaplatí stát, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 10 000 000 Kč, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dále požaduje, aby Ústavní soud rozhodl podle §83 zákona o Ústavním soudu, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela zaplatí stát.
V řízení u civilních soudů se stěžovatel domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu policejního orgánu při vyřizování jeho trestního oznámení ze dne 15. 5. 2006 a opakovaného trestního oznámení ze dne 26. 2. 2007 o podezření ze spáchání trestného činu (podle jeho tvrzení mělo dojít k manipulaci s trestním spisem). Stěžovatel nesouhlasil se způsobem vyřízení jeho podnětu, tj. se sdělením orgánu Inspekce ministra vnitra ze dne 6. 4. 2007 a tvrdil, že neexistuje žádné rozhodnutí, které by řešilo "merit dané věci".
Nalézací a odvolací soud dospěly k závěru, že žaloba není důvodná, protože na straně policejního orgánu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Podle soudů orgány Inspekce ministerstva vnitra postupovaly v přiměřených lhůtách a věc vyřídily způsobem, který zákon (trestní řád) umožňuje.
Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že orgány jednající o obsahu trestního oznámení se podstatou trestního oznámení stěžovatele nezabývaly a soudy při projednávání žaloby o náhradu škody nesprávný postup orgánů Inspekce ministerstva vnitra nesprávně vyhodnotily. Stěžovatel zejména trvá na tom, že v souvislosti s jeho oznámením měl být považován za poškozeného a mělo mu být v souladu s ustanovením §159a tr. ř. doručeno rozhodnutí o odložení věci, proti kterému by mohl podat stížnost.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že orgány Inspekce ministerstva vnitra se nedopustily nesprávného úředního postupu, neboť postupovaly v přiměřených lhůtách a věc vyřídily v intencích trestního řádu. S poukazem na §159a tr. ř. zdůraznily, že je možné, aby v případě, kdy příslušný orgán dojde k závěru, že v dané věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu, tuto věc vyřídil jinak, je-li to možné, a není-li to možné, věc odložil. Vzhledem k tomu, že z podání ani z ostatních listin stěžovatele založených ve spise nevyplývalo, že by stěžovatel uplatňoval vzniklou škodu, a tudíž vystupoval jako poškozený (netvrdil to ani v průběhu řízení), neměl příslušný orgán inspekce povinnost stěžovateli jako oznamovateli usnesení o odložení věci doručit, nýbrž podle §159a odst. 6 tr. ř. postačovalo stručné vyrozumění o tom, že věc byla odložena.
Uvedeným závěrům, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odvolací soud opodstatněně poukázal i na to, že stěžovatel měl jako oznamovatel v případě důvodných pochybností možnost obrátit se na státní zastupitelství, které v rámci svých pravomocí případně mohlo postup a závěr dotyčného orgánu přezkoumat.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo. Ústavní soud tak neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí civilních soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů ohledně toho, zda se orgány Inspekce ministerstva vnitra dopustily či nikoliv nesprávného úředního postupu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, nebyly ani dány podmínky pro postup podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu