ECLI:CZ:US:2014:4.US.2940.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2940/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha, Kořenského 15/1107, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2014 č. j. Nt 203/2006-144 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 6 To 23/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2002. V této věci byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003 č. j. 49 T 10/2002-807, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry trestních soudů, které vedly k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel namítá průtahy v řízení o jeho návrhu o povolení obnovy řízení. Uvádí, že soud prvního stupně o jeho návrhu rozhodl po osmi letech od jeho podání a po více než sedmi letech od rozhodnutí o přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody. Dále tvrdí, že obecné soudy nevěnovaly pozornost obsahu důkazu, který stěžovatel vnímal jako zásadní pro rozhodnutí o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Tímto důkazem byla nová výpověď stěžovatele týkající se průběhu jednání, které vyústilo v jeho odsouzení pro výše uvedený trestný čin podvodu. V nové výpovědi stěžovatel uvedl, že Komerční bance, a. s., poskytující úvěr, byla skutečnost, za jakým účelem budou využity uvolněné prostředky, známa a banka tedy nebyla uvedena v omyl. Stěžovatel také vylíčil okolnosti, které mu v původním řízení bránily, aby tuto skutečnost uváděl, a k jejich ověření navrhl provedení řady důkazů.
Podle stěžovatele je třeba jeho novou výpověď považovat za důkaz soudu dříve neznámý. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje souvislosti případu a skutečnosti, které vysvětlují, proč v původním řízení neuváděl všechny relevantní okolnosti. Postup soudu, který rezignoval na provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů na podporu věrohodnosti jeho tvrzení, není podle stěžovatele ústavně konformní a odporuje čl. 6 Úmluvy.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy ostatních soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů o předložených důkazech a jejich právní relevanci závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
V posuzovaném případě se soud prvního stupně podrobně zabýval argumenty stěžovatele, které uvedl ve svém návrhu. Porovnal nově navrženou skutečnost se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a objasnil důvody, pro které neshledal naplnění podmínek pro obnovu řízení. Konstatoval především, že podstatná část argumentace stěžovatele se vztahuje k osobě původně spoluobžalovaného JUDr. V. K. a ke znevěrohodnění jeho tehdejší výpovědi jako obžalovaného a k závěru, že stěžovatel se žalovaného jednání nedopustil, a naopak to byl on, kdo byl obětí JUDr. V. K. Městský soud k tomu objasnil, že neprováděl podrobnější dokazování v rámci řízení o povolení obnovy řízení, zejména s ohledem na skutečnost, že podstatná část navrhovaných důkazů není důkazy novými, neboť se vztahují k okolnostem, které byly již dříve posuzovány v rámci hlavního líčení. Byť v konečné fázi došlo ke zproštění JUDr. V. K., nelze konstatovat, že soud prvního stupně v době svého rozhodování nedisponoval informacemi, které by mohly vnést jiné světlo ve vztahu k jednání stěžovatele. Pokud jde o jeho odsouzení, soudy obou stupňů nevycházely pouze z výpovědí odsouzených, ale i z dalších důkazů.
Soud prvního stupně rozvedl i další důvody, pro které dospěl závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení v posuzované věci nebyly splněny, a proto návrh stěžovatele zamítl podle §283 písm. d) trestního řádu.
Stížnostní soud se ztotožnil s náhledy soudu prvního stupně a s odkazem na jeho závěry zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí
Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces neodpovídá skutečnosti. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr dostatečně odůvodnily. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
Ohledně námitky stěžovatele na nepřiměřenou délku soudního řízení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvádí, že by využil některý z procesních prostředků obrany proti průtahům v řízení, jež mu dává zákon o soudech a soudcích.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu