ECLI:CZ:US:2014:4.US.3013.14.2
sp. zn. IV. ÚS 3013/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Filipa, o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 27. června 2014 č. j. 54 Co 282/2013-1414 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. ledna 2013 č. j. 4 P 21/2012-955, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. září 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní ústavní práva stěžovatele uvedená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 P 21/2012 bylo zjištěno, že nezl. syn stěžovatele byl rozsudkem okresního soudu na základě soudem schválené dohody svěřen do výchovy matce a stěžovatel se zavázal na něho platit výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Styk stěžovatele s nezl. synem byl ponechán na dohodě rodičů. Později, protože podle stěžovatele, měl ten se stykem problémy a matka mu syna ke styku nedávala, podal návrh na úpravu styku s nezl. synem. Okresní soud po provedení rozsáhlého dokazování rozsudkem ze dne 28. ledna 2013 č. j. 4 P 21/2012-955 upravil styk stěžovatele s nezl. synem nejprve na každou sudou neděli od 900 hod. do 17.00 hod., a od 1. dubna 2013 pak na každý sudý víkend od soboty 10.00 hod. do neděle 17.00 hod. Dále okresní soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezl. synem každý týden ve středu od 16.00 hod. do 18.00 hod. Okresní soud rovněž uložil matce nezl. syna povinnost zaplatit na účet České republiky - okresního soudu peněžitou pokutu ve výši 38 000 Kč pro maření styků nezl. syna se stěžovatelem. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba rodiče. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po zopakování některých z již dříve provedených důkazů a po částečném doplnění dalšího dokazování rozsudkem ze dne 28. ledna 2013 č. j. 4 P 21/2012-955 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezl. synem vždy v každém sudém týdnu od pátku 16. 00 hod. do neděle 17.00 hod., dále upravil styk stěžovatele s nezl. synem o prázdninách, změnil pokutu uloženou matce nezl. syna na 15 000 Kč a rozhodl u povinnosti každého z rodičů zaplatit České republice náklady řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal, že jeho synovi nezaručily právo na spravedlivý proces a rozhodly zcela v rozporu s právy dítěte plynoucími z Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel má za to, že dokazováním včetně znaleckého zkoumání bylo více než evidentně prokázáno, že v případě nezletilého syna do jeho výchovy nebude matce ve styku bránit a bude ji o synovi informovat. Odvolací soud podle názoru stěžovatele, ač měl dostatek důkazů o maření styků ze strany matky, paradoxně rozhodl o rozšíření těchto styků, což z jeho rozhodnutí činí rozhodnutí nejen nepochopitelné, ale zejména zbytečné. Rozsudek odvolacího soudu považuje stěžovatel za nepředvídatelný, když odvolací soud ponechal nezl. syna ve výchově matky a rozhodl o stycích se stěžovatelem, které budou matkou mařeny.
4. Poté, co byl usnesením Ústavního soudu ze dne 2. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 3013/14 z projednávání a rozhodování věci vyloučen člen rozhodujícího senátu Tomáš Lichovník, byl nahrazen postupem podle §10 odst. 3 ve spojení s §9 odst. 4 platného rozvrhu práce.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
6. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z uvedených důvodů nelze proto hovořit o překvapivosti jejich závěrů.
10. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Z obsahu spisu okresního soudu nevyplývá, že by stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bylo bráněno a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole a ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04; N 106/37 SbNU 397). Není důvod pochybovat o tom, že obecné soudy z těchto principů vycházely.
12. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o rodičovskou zodpovědnost, státy mají široký prostor pro uvážení (Glaser proti Spojenému království, č. 32346/96, rozsudek ze dne 19. září 2000). Současně je třeba vzít v úvahu spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dětí a jejich rodičů (Buchs proti Švýcarsku, č. 9929/12, rozsudek ze dne 27. května 2014). Pokud obecné soudy svá rozhodnutí opřely o závěry plynoucí ze znaleckých posudků, z důkazů, které rodiče a svědci uvedli na jednání, pokud vzaly v úvahu stanoviska rodičů, a pokud svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily (srov. str. 3 až 12 rozsudku okresního soudu, str. 6 až 13 rozsudku odvolacího soudu), není dán důvod k zásahu Ústavním soudem.
13. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že zrušení napadených rozsudků v konkrétně uvedených výrocích navrhovala zrušit i matka nezl. syna. Její ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 15. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 2964/14.
14. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu