ECLI:CZ:US:2014:4.US.3049.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3049/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Svobody, zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Klatovech, Randova 204, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 961/2014-369 ze dne 25. června 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 462/2013-350 ze dne 8. listopadu 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 6 C 336/2006-322 ze dne 27. června 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práv na ochranu vlastnictví, na soudní ochranu a na rovnost účastníků před soudy, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 336/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Klatovech rozsudkem č. j. 6 C 336/2006-58 ze dne 26. dubna 2007 zamítl žalobu, aby žalovaní Libuše Knězová, Petr Kněza, Lenka Knězová a Jaroslav Aichinger (dále společně jen "žalovaní") byli uznáni povinnými společně a nerozdílně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odstranit vlastním nákladem vývod vody o velikosti 6/4 vedoucí ze studně situované na hranici stavebních parcel č. X1 a č. X2 v katastrálním území Luby k jejich domku č. p. X3 na stavební parcele č. X1 tamtéž (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 61 Co 377/2007-90 ze dne 12. září 2007 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odstranit vlastním nákladem vývod vody o velikosti 6/4 vedoucí ze studny situované na hranici stavebních parcel č. X1 a č. X2 v katastrálním území Luby k jejich domu č. p. X3 na st. par. č. X1 v katastrálním území Luby a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 622/2008-117 ze dne 27. dubna 2010 uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém zrušovacím rozsudku vyslovil Nejvyšší soud názor, že požadavek stěžovatele na odstranění vývodu o velikosti 6/4 byl založen na tvrzení, že jako podílový spoluvlastník se spoluvlastnickým podílem jedné poloviny nedal žalovaným k vybudování tohoto vývodu souhlas a procesní obrana žalovaných byla založena zejména na tvrzení, že tento vývod byl realizován na základě dohody všech spoluvlastníků, tj. i stěžovatele. Jestliže odvolací soud uzavřel, že na stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby strpěl na společné studni více vývodů, nežli přísluší jemu, pokud se o tom účastníci nedohodli a současně učinil závěr, že existenci takové dohody žalovaní neprokázali, nebyl podle dovolacího soudu k takovému závěru oprávněn bez splnění poučovací povinnosti ve smyslu ust. §118a odst. 1, 3 o.s.ř. vážící se k důkazní povinnosti žalovaných, a to zvlášť za situace, kdy žalovaní v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně o existenci dohody, o jejíž neprokázání odvolací soud opřel své zamítavé rozhodnutí, poukazovali. Podle Nejvyššího soudu je zjevné, že pokud by vybudování vývodu vody, jehož odstranění se stěžovatel domáhal, bylo založeno na dohodě všech podílových spoluvlastníků, jak tvrdili žalovaní, jednalo by se o realizaci hospodaření se společnou věcí ve smyslu ust. §139 odst. 2 občanského zákoníku a stěžovatel by se nemohl domáhat odstranění tohoto vývodu. Jestliže by k provedení vývodu nedošlo na základě dohody spoluvlastníků, musely by podle rozhodnutí Nejvyššího soudu nalézací soudy posoudit důvodnost uplatněného nároku. Změny společné věci učiněné v rozporu s postupem zakotveným v ust. §139 odst. 2 občanského zákoníku by v zásadě měly vést k uvedení do původního stavu, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti se podle dovolacího soudu soudy musí zabývat navrhovanou naturální restitucí také z hlediska její účelnosti, efektivnosti a hospodárnosti, neboť i v případě uvedení do původního stavu z důvodu protiprávního postupu by se mohli žalovaní následně prostřednictvím soudního rozhodnutí domáhat prosazení stejné změny, kterou provedli, s argumentem, že ohledně této změny nedošlo k dosažení dohody ani většiny hlasů. Rozhodnutí nalézacích soudů by tak dle názoru dovolacího soudu měla přihlédnout k tomu, jakým způsobem by bylo rozhodnuto o tom, zda pro žalované zřídit další vývod ze studny a jestliže by existovala relevantní dohoda o užívání studny všemi spoluvlastníky a vybudování vývodu vody by směřovalo toliko k technické proveditelnosti takového rozhodnutí v souladu s dohodou spoluvlastníků o užívání studny, nebylo by možno dospět k závěru o důvodnosti stěžovatelem uplatněného nároku. Podle Nejvyššího soudu pak nelze ani vyloučit podle konkrétních okolností posouzení žaloby prostřednictvím ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dále dovolací soud uvedl, že z obsahu žaloby je zjevné, že požadavek na odstranění vývodu 6/4 je dán obavou z vyčerpání studny, resp. z toho, že žalovaní zřízením dalšího vývodu mají možnost čerpat vodu ve dvojnásobném množství oproti žalobci, čímž se tento cítí poškozen, aniž by však současně tvrdil, že žalovaní skutečně vodu ze studny v rozsahu přesahujícím jejich spoluvlastnické podíly čerpají.
Po výše uvedeném zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud rozsudkem č. j. 61 Co 377/2007-177 ze dne 14. října 2011 předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že má posoudit důvodnost žaloby v intencích právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem.
Soud prvního stupně následně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. června 2013 (znovu) žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odstranit vlastním nákladem vývod vody o velikosti 6/4 vedoucí ze studně situované na hranici stavebních parcel č. X1 a č. X2 v katastrálním území Luby k jejich domku č. p. X3 na stavební parcele č. X1 tamtéž zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 8. listopadu 2013 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. června 2013 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. června 2014 odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výsledek sporu považuje za zjevně nespravedlivý a jeho průběh za nestandardní od samého jeho počátku. Stěžovatel podle ústavní stížnosti nechápe, jak vyřešení základní a ryze teoretické otázky v tom směru, zda může stejnodílný spoluvlastník rozhodnout o hospodaření se společnou věcí ve svůj prospěch proti vůli druhého stejnodílného spoluvlastníka, mohlo trvat soudům 8 let a ještě s výsledkem, který v kontextu s obecnými zásadami spoluvlastnických vztahů není
pro stěžovatele pochopitelný. Teoretická vysvětlení nastolená už v prvém případě rozhodnutím Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nepřípadná a pro řešení dané otázky za zavádějící. Stěžovateli podle ústavní stížnosti vadí i ta myšlenka, že by si každý, byť minoritní spoluvlastník, mohl udělat separátní vývod vody, tedy například i další minoritní spoluvlastníci z rodiny Knězových. Studna byla podle stěžovatele vybudována pro potřeby dvou sousedících domů, nikoli pro oddělené potřeby každé z rodin či dokonce jednotlivých osob, které kdy v budoucnu budou v domcích bydlet. Faktický stav je nyní podle stěžovatele stejně tak absurdní jako soudní rozhodnutí samotné.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Soudy nalézací i odvolací rozhodly jejich ústavní stížností napadenými rozhodnutími v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím rozsudku č. j. 22 Cdo 622/2008-117 ze dne 27. dubna 2010, na kterém i přes stěžovatelův nesouhlas neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Závěrům Nejvyššího soudu uvedeným v ústavní stížností napadeném rozhodnutí o tom, že jeden ze dvou stěžejních závěrů dovoláním napadeného rozhodnutí nebyl dovoláním stěžovatele napaden a o tom, že ve vztahu ke druhému nemůže stěžovatelem formulovaná otázka založit přípustnost dovolání, když tento závěr na jejím řešení založen nebyl, pročež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl stěžovatelovo dovolání, nemá Ústavní soud taktéž co vytknout. Ostatně stěžovatel proti tomuto rozhodnutí ani žádné konkrétní námitky nevznesl. Navíc námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují jenom vyjádření nesouhlasu se závěry obecných soudů a s ústavní stížností napadenými rozhodnutími, ale ústavněprávní rovinu postrádají. Pouhý takovýto nesouhlas však zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele založit nemůže.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu