ECLI:CZ:US:2014:4.US.3071.13.2
sp. zn. IV. ÚS 3071/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, AK se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2013 sp. zn. 21 Cdo 3060/2012, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. 15 Co 248/2011 a výrokům III., IV., V. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2011 sp. zn. 34 C 143/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož má každý možnost domáhat se ochrany svého práva u soudů jako nezávislých a nestranných orgánů, které jsou dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") povolány k poskytnutí soudní ochrany.
Dle tvrzení stěžovatele obecné soudy napadenými rozhodnutími popřely princip odškodnění stěžovatele za škodu na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění a ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1. 2. 2000 do 29. 2. 2000 a i po skončení pracovní neschopnosti porušují právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11. odst. 1 Listiny.
K porušení práva stěžovatele mělo dojít v důsledku opomenutých důkazů. Soud nalézací se odmítl zabývat navrženými důkazy a určitou právní záležitostí (podání 21. 8. 2006), což odůvodnil procesní ekonomií řízení, neboť by se řízení prodloužilo a zkomplikovalo (č. l. 563). Dále stěžovatel požadoval, aby se soud zabýval i dalším zdravotním následkem vzniklým v důsledku porušení povinnosti žalovaného, a to psychickou újmou a onemocněním tinnitem, které jsou následkem protiprávního jednání žalovaného. Stěžovatel se domnívá, že nalézací soud dospěl k zamítavému rozhodnutí vadným řízením, čímž v podstatě došlo k odepření spravedlnosti, když toto nenapravil ani soud odvolací a dovolací.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval nálezy Ústavního soudu a navrhl, aby výroky rozhodnutí napadené ústavní stížností byly Ústavním soudem zrušeny, neboť obecné soudy v soudním řízení porušily jeho základní práva a dospěly tak k nesprávnému vyhodnocení důkazů a následně nespravedlivému rozsudku.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné rekapitulovat průběh řízení předcházejícího napadeným rozhodnutím.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k superrevizi jejich rozhodnutí v rovině podústavního práva. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Z takto vymezeného rámce své přezkumné pravomoci Ústavní soud vycházel i v projednávaném případě.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů v řízení o náhradu škody na zdraví - bolestného a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti není nic jiného, než nespokojenost s tím, jak obecný soud v daném řízení vyložil "podústavní" právo. To ovšem ke konstatování zásahu do základních práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny nedostačuje. Dle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nelze o zkrácení základních práv stěžovatele hovořit.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 143/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že soud vyhověl žalobě stěžovatele co do základu nároku, tj. škody na zdraví - bolestného a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 6. 4. 1999 do 30. 11. 1999 mezitímním rozsudkem. O konkrétní výši nároku žalobce bude rozhodnuto v dalším řízení. Co do dalších nároků stěžovatele soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Z obsahu opravných prostředků je zřejmé, že stěžovatel nezpochybňuje právní posouzení věci, ale nesouhlasí se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Podle ustanovení §133 odst. 1 zákoníku práce (zák. č. 65/65 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2000) zaměstnavatelé jsou v rozsahu své působnosti povinni vytvářet podmínky pro bezpečnost a zdraví neohrožující práci v souladu s předpisy o bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení a o ochraně zdraví při práci. Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu dle ustanovení §187 odst. 1 zákoníku práce, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních předpisů povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Soud prvního stupně uvedl, že pokud byl stěžovatel v pracovní neschopnosti pro psychické onemocnění (diagnóza F69) v období od 1. 2. 2000 do 29. 2. 2000, nikoli onemocnění sluchové, ačkoli v důsledku práce v garážích u žalovaného v hlučném prostředí vzniklo stěžovateli poškození zdraví - sluchu, a nebyla ani doložena příčinná souvislost mezi poškozením zdraví a vznikem škody. Dále v odůvodnění rozsudku vyložil, proč nedošlo u stěžovatele ke ztížení společenského uplatnění a proč rovněž shledává, že poškození sluchu nemá podstatný a nepříznivý vliv na rodinný a osobní život stěžovatele. Jestliže existují omezení stěžovatele, pak nemají původ v nadměrném zhoršení stavu za rok 1995 - 1999, ale v tom, že stěžovatel jednoduše trpí onemocněním sluchu, které se od roku 1976 zhoršovalo (dle závěrů znaleckých posudků MUDr. Pavlíčkové, MUDr. Říhové). Skutečnost, že stěžovatel po skončení pracovní neschopnosti od 1. 3. 2000 již nikde nepracoval, nelze klást k tíži žalovaného, neboť příčinnou jsou jiné okolnosti, než je nadměrné poškození sluchu v důsledku práce stěžovatele v podzemních garážích u žalovaného. Pokud soud nalézací nepřipustil změnu žaloby stěžovatele na jednání dne 15. 1. 2008 [21. 8. 2006 (č. l. 563)], a svoje závěry řádně odůvodnil procesní ekonomií řízení, jedná se o procesní rozhodnutí nezávislého soudu, které je v souladu se zákonem.
K odvolání stěžovatele odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, neboť učiněná skutková zjištění i přijaté právní závěry považoval za správné a ztotožnil se s nimi; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o řízení o dovolání, občanský soudní řád umožňuje dovolacímu soudu posoudit podmínky přípustnosti dovolání a odmítnout je bez nařízení ústního jednání. Je-li dovolání účastníka řízení, opírající se o ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl v konkrétní věci k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla takové rozhodnutí akceptuje. Úvahu Nejvyššího soudu v tomto směru nepřezkoumává, neboť je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal v rozsudku odvolacího soudu žádnou zásadně významnou právní otázku. Pokud stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen (na základě úvahy dovolacího soudu, nikoliv úvahy stěžovatele) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl Ústavní soud vytknout Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti odvolacího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákoníku práce nelze ničeho vytknout, pokud obecný soud své právní závěry dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil (§157, §169 o. s. ř.).
Stěžovatel posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutím obecného soudu, a přehlíží, že se obecný soud s námitkami, které před ním uplatnil, adekvátně vypořádal. Stěžovatelova argumentace staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek svědčících o extrémním excesu (viz např. nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17). Ty však v daném případě splněny nebyly.
Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde, a výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.
V řízení před Ústavním soudem musí být účastníci povinně zastoupeni advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy (§30 zákona o Ústavním soudu), proto Ústavní soud nemohl přihlédnout k návrhům učiněným přímo stěžovatelem bez právního zastoupení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu