ECLI:CZ:US:2014:4.US.3074.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3074/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřiny Moukové a Stanislava Mouky, obou zastoupených JUDr. Michalem Filipínským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Vinohradská 18, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 42 C 102/2011-99 ze dne 6. února 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 278/2013-134 ze dne 10. června 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se proti žalovaným Jiřině Pospíchalové a Miloslavu Pospíchalovi (dále jen "žalovaní") domáhali, aby soud rozhodl o povinnosti žalovaných vrátit stěžovatelům dar - pozemek parc. č. X1 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. X2 - zahrada a pozemek parc. č. X3, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. X4 pro obec Veverská Bítýška, okres Brno-venkov, k.ú. Veverská Bítýška, a nahradit společně a nerozdílně stěžovatelům peněžní plnění odpovídající hodnotě budovy č.e. X5 v části obce Veverská Bítýška, jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. X1. Výrokem II. pak byli stěžovatelé zavázáni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 12.100,- Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 29.920 (výrok II.) a zavázal stěžovatele zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 8.600,- Kč (výrok III.).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Zákon o Ústavním soudu v ust. §72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Podle ust. §237 o. s. ř. (dále jen "o.s.ř.") platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se Ústavní soud vždy zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Z tohoto důvodu je proto jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (s výjimkou námitek, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva), a proto účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu mohli stěžovatelé podat podle ust. §237 o. s. ř. přípustné dovolání, když podání tohoto dovolání nebránila žádná překážka stanovená ust. §238 o. s. ř. O možnosti podat dovolání byli stěžovatelé odvolacím soudem též ,řádně poučeni. Dotazem na Městský soud v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé dovolání v projednávané věci nepodali, přičemž lhůta k jeho podání již uplynula.
Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a jejich ústavní stížnost je tak dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelé jejich existenci ani netvrdili.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka