ECLI:CZ:US:2014:4.US.3075.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3075/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti Ing. Jitky Vaňkové, zastoupené JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 2062/2011-318, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010 č. j. 27 Co 350/2008-196 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. 6. 2007 č. j. 4 C 11/2001-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jakož i porušení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 7. 6. 2007 č. j. 4 C 11/2001-139 určil k žalobě Kláry Žákové (žalobce), že bytový dům je ve vlastnictví Bytového družstva Kavčí skála Říčany v konkurzu (první žalovaný). K odvolání stěžovatelky (druhé žalované) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2010 č. j. 27 Co 350/2008-196 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 2062/2011-318 odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje skutkové okolnosti, které přisvědčují jejímu vlastnictví předmětného bytového domu. Zároveň zdůrazňuje, že žalobkyně Klára Žáková nikdy do Bytového družstva Kavčí skála Říčany nevstoupila a nebyla přijata a nemohla tak mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Soud prvního stupně tedy nesprávně vyvodil aktivní legitimaci žalobkyně v řízení. Stěžovatelka dále zpochybňuje soudem učiněný právní závěr, že v době, kdy bytové družstvo převedlo předmětnou nemovitost na stěžovatelku, nebylo vlastníkem domu. Soud provedené důkazy nesprávně vyhodnotil a důkazy navržené stěžovatelkou k objasnění data tzv. delimitačního protokolu zcela pominul a tím soud přispěl k nesprávnému názoru o datu, kdy Bytové družstvo Kavčí skála Říčany mohlo disponovat nemovitostí. Svými rozhodnutími tak nalézací a odvolací soud zbavily stěžovatelku vlastnictví předmětného bytového domu. Nejvyšší soud pak podané dovolání odmítl z formálních důvodů. Vzhledem k tomu, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelčina základní práva, stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení podaného návrhu, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
6. V posuzované věci podala stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010 č. j. 27 Co 350/2008-196 dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 2062/2011-318 jako nepřípustné. V odůvodnění odmítnutí dovolání Nejvyšší soud uvedl, že v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku (proti druhému a třetímu výroku rozhodnutí o nákladech řízení bylo dovolání bez dalšího objektivně nepřípustné), může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka však uvedla kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím výhrad ke skutkovým závěrům soudům nižších stupňů a Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání nepředkládá k řešení žádnou otázku a ve světle skutkových zjištění a závěrů právní závěr o neplatnosti převodu ani žádný další výklad nevyžaduje. Dovolání tak bylo odmítnuto nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, ale proto, že zákon přezkum napadeného rozhodnutí vůbec nepřipouštěl. Stěžovatelka přitom tento závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka v dovolání nepředkládá k řešení žádnou otázku, v ústavní stížnosti ani nenapadá tak, aby se Ústavní soud mohl touto námitkou zabývat.
7. V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění, anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá. Ústavní soud tak dal najevo, že v případě dovolání, podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
8. Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z výše popsaných důvodů odmítnuto (jako nepřípustné), nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (viz ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ještě ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
9. Tak tomu je i v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatelka v dovolání uplatnila pouze nezpůsobilý dovolací důvod ve smyslu výše uvedeného, a Nejvyššímu soudu nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovatelce dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 1877/09, II. ÚS 1322/10, I. ÚS 670/10, III. ÚS 1000/10, III. ÚS 1709/10, II. ÚS 1553/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomu Ústavní soud dodává, že na stěžovatelkou v dané věci podané dovolání je třeba nahlížet z pohledu ustanovení §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., neboť dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010 bylo podáno po doručení rozsudku Krajského soudu v Praze zástupci stěžovatelky dne 3. 11. 2010.
10. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu dvouměsíční lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelkou dodržena nebyla, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelce (resp. jejímu zástupci) doručeno 3. 11. 2010 a ústavní stížnost byla podána až 10. 10. 2013.
11. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání, aniž měl možnost se zabývat její věcnou stránkou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj