ECLI:CZ:US:2014:4.US.3096.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3096/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Habdasové, zastoupené Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013 č. j. KSOS 8 INS 2746/2008-B81,usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013 č. j. KSOS 8 INS 2746/2008, 1 VSOL 725/2013-B-95 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 29 NSČR 41/2014-B-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 8. 10. 2013, ve znění doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 12. 2013, 23. 12. 2013 a 3. 10. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadaná rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces, konkrétně právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá, že v jejím případě jednali soudci mimo limity dané jim zákonem, což je v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
Z ústavní stížnosti, jejích doplnění a přiložených dokumentů, včetně napadaných rozhodnutí, zjistil Ústavní soud následující. Krajský soud ústavní stížností napadaným usnesením rozhodl o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, přičemž stěžovatelka v řízení vystupovala jako dlužnice. V odůvodnění uvedl, že pohledávka zajištěného věřitele za stěžovatelkou byla zajištěna na základě zástavní smlouvy ze dne 1. 6. 1992 a byla zjištěna u přezkumného jednání konaného dne 12. 12. 2008. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že jde o rozhodnutí nesprávné a nezákonné. Stěžovatelka především uváděla, že nesouhlasí s vydáním částky věřiteli, protože nevěděla o předchozích právních úkonech věřitelů a jejich právních nástupců, neboť o nich nebyla řádně vyrozuměna, a to ani ze strany insolvenční správkyně. Dále namítala, že příslušná zástavní smlouva nikdy nebyla uzavřena, jde o podvrh a pohledávka je již promlčena. Stěžovatelka ve svém odvolání současně namítala nezákonný postup insolvenční správkyně a skutečnost, že insolvenční správkyně nebyla soudem odvolána, přestože jí v průběhu insolvenčního řízení zaniklo oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce.
Vrchní soud rozhodnutí krajského soudu změnil v části stanovící odměnu insolvenční správkyni, tedy z jiných důvodů než uváděla stěžovatelka. V odůvodnění svého rozhodnutí především zrekapituloval dosavadní průběh insolvenčního řízení a konstatoval, že příslušná pohledávka zajištěného věřitele byla s konečnou platností na přezkumném jednání zjištěna, včetně nároku na uspokojení ze zpeněžení sporných nemovitostí zapsaných v soupise majetkové podstaty. Proto shledal odvolací soud námitky stěžovatelky nedůvodné. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že považuje napadaná rozhodnutí za nezákonná a nesprávná. Uvedla, že výtěžek zpeněžení neměl být zajištěnému věřiteli vydán, neboť nikdy takový obnos nedlužila a příslušná zástavní smlouva je falsifikát, případně je tato smlouva již promlčená a měla být insolvenční správkyní při přezkumném jednání popřena, byť se stěžovatelka tohoto jednání neúčastnila. Dále stěžovatelka ve své stížnosti uvedla, že insolvenční správkyni zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce ke dni 31. 12. 2009, a přesto nebyla soudem odvolána ani zproštěna výkonu funkce insolvenčního správce v insolvenční věci stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že efektivně využila všech opravných prostředků, neboť v dovolání adresovanému Nejvyššímu soudu uvedla, proč považuje napadená rozhodnutí za nezákonná. Příslušnou právní kvalifikaci měl dodat ustanovený advokát, což podle jejího tvrzení neučinil.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") předvídá zvláštní kategorii zjevně neopodstatněných návrhů [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud Ústavní soud dojde, zpravidla na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatelky je především výrazem nesouhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, aniž by bylo zjevné, že stěžovatelka aktivně vystupovala již při přezkumném řízení, či v jiné fázi insolvenčního řízení. Krajský soud ve svém rozhodnutí postupoval na základě usnesení o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky a ústavně konformně dal souhlas insolvenční správkyni k vydání výtěžku zpeněžení. Opakujícími se námitkami stěžovatelky, které byly uplatněny jak v ústavní stížnosti, tak v odvolání se dostatečně zabýval i vrchní soud a přesvědčivě a ústavně konformně vyložil, proč k nim nepřihlédl, resp. proč neshledal důvod k nim přihlédnout. Vzhledem k danému typu řízení, tj. pouze řízení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, a vzhledem ke konformně ústavnímu postupu obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, neshledal Ústavní soud jakýkoli důvod pro stěžovatelkou navrhovaný zásah.
Stěžovatelka také namítá skutečnost, že insolvenční soud insolvenční správkyni neodvolal, přestože jí zaniklo oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve znění účinném do 31. 7. 2013 nedával soudu možnost odvolat insolvenčního správce i přes zánik oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce. Změnu přinesl zákon č. 185/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Jeho část druhá (čl. III) vtělila do insolvenčního zákona pravomoc insolvenčního soudu odvolat insolvenčního správce - ustanovení §31 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném od 31. 7. 2013. Toto ustanovení určuje, že insolvenční soud může mimo jiné odvolat insolvenčního správce, kterému zaniklo ze zákona právo vykonávat činnost insolvenčního správce. Z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku (http:// isir.justice.cz) je patrné, že krajský soud svým usnesením ze dne 19. 2. 2014 č. j. KSOS 8 INS 2746/2008-B113 insolvenční správkyni odvolal.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu