ECLI:CZ:US:2014:4.US.3116.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3116/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky ELSTAV spol. s r. o. se sídlem Chudenická 1059/30, Praha 10, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci č. 11/449, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 EXE 4206/2012-73 ze dne 14. 8. 2013 v rozsahu výroku II. a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Sokolov, soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka č. j. 041 EX 529/12-75 ze dne 25. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl ve výroku II. potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, a shora uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Usnesením soudního exekutora ze dne 29. 4. 2013 byla částečně zastavena exekuce pro pohledávku oprávněných ve výši 422 000 Kč s příslušenstvím z důvodu zániku pohledávky jejím zaplacením. V příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 4. 2013 exekutor vyčíslil náklady exekuce ve výši 118 979,30 Kč.
Stěžovatelka namítá, že soudní exekutor se nijak nezasloužil o uhrazení závazku. K zaplacení pohledávky došlo na základě dohody o narovnání uzavřené bývalým jednatelem společnosti (stěžovatelky) s oprávněnými. Bývalý jednatel společnosti zaplatil dlužnou částku nezávisle na činnosti soudního exekutora a bez ohledu na průběh exekuce. Motivem jeho jednání totiž evidentně bylo docílit podmíněného zastavení trestního stíhání zahájeného pro trestný čin krácení věřitele, k čemuž také následně došlo (podle tvrzení stěžovatelky bývalý jednatel vyváděl ze společnosti majetek a poté se společnosti zbavil).
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí (včetně vyžádaného soudního spisu) z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.
V projednávané věci je nesporné, že dlužná částka, pro niž bylo ve vztahu ke stěžovatelce jako povinné, a to bez ohledu na to, kdo byl aktuálně jejím jednatelem a společníkem, důvodně vedeno exekuční řízení, byla zaplacena ve dnech 20. 3. - 25. 3. 2013, tedy až po nařízení exekuce (22. 8. 2012). Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů má za to, že k zaplacení vymáhaného nároku došlo pod tlakem probíhající exekuce a zohlednil exekutorem učiněné úkony. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval.
Z ústavního hlediska pak není odůvodněným závěrům Obvodního soudu pro Prahu 10, který v projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce jako správný, co vytknout.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu