ECLI:CZ:US:2014:4.US.3159.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3159/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Faryho, zastoupeného JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou se sídlem Panská 6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 5 As 128/2011-147, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2011 č. j. 7 A 81/2011-113, rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy č. j. S-MHMP 79328/2008/OST/Pt/Vr ze dne 25. dubna 2008, rozhodnutí Úřadu městské částky Prahy 15 č. j. 039013/07/OV/Jdo ze dne 12. prosince 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručuje, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Stěžovatel tvrdil, že jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), bylo porušeno tím, že byl uznán vinným spácháním přestupku podle §178 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), přestože se žádného nedopustil. Zpochybnil postup a výsledky řízení správního orgánu a tvrdil, že mu byla bezdůvodně uložena vysoká pokuta 200 000 Kč, aniž by bylo prokázáno, že by vyhloubený výkop byl v rozporu s územním souhlasem.
Zpochybnil tvrzení správního orgánu, že neuposlechl příkazu zastavit práce na stavbě, pokračoval ve výkopových pracích a nezajistil výkop v nutném rozsahu. V důsledku přírodních sil došlo k zaplavení výkopu, který byl zabezpečen. Městská část Prahy 15 svévolně zabezpečený výkop zavezla, zavezla i věci, které se ve výkopu nacházely. Stěžovatel zdůraznil, že již v řízeních před správními orgány poukazoval na to, že žádný přestupek nespáchal a na nesprávnou aplikaci zásad pro ukládání sankcí, neboť správní orgány při svém rozhodování údajně v dané věci nepřihlédly k relevantním skutečnostem. Podle názoru stěžovatele nebylo rozhodování správních orgánů při ukládání pokuty spravedlivé, ale liší se případ od případu, aniž je respektována především zásada, aby ve stejných případech bylo rozhodováno stejně. Poukázal na případ propadnutí země ve Stromovce, kde skutečně došlo k ohrožení životů, zdraví a majetku osob, právnická osoba byla postižena také pokutou ve stejné výši. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby jako fyzická osoba platil tuto neúměrně vysokou pokutu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu je v rozporu s provedenými důkazy a poukázal na výpovědi svědků (p. Schick, p. Špaček), kteří potvrdili, že ve výkopu byla zavezena i technika. Stěžovatel musel výkop prohloubit, odstranit podmáčenou půdu a snažil se vyprostit zaplavenou techniku. Rozhodně nesouhlasil s tím, že v rozporu s územním souhlasem na konkrétně uvedených pozemcích provedl výkop do hloubky 5 m a zpochybnil objektivnost způsobu, jak z pořízené fotodokumentace k těmto údajům soudy dospěly. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by touto výkopovou činností někoho ohrozil. Na podporu svých tvrzení přiložil k ústavní stížnosti znalecký posudek Ing. Milana Beláčka ve věci posouzení prováděných zemních prací.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud nebude podrobně reprodukovat průběh a výsledky předchozího řízení, neboť jsou účastníkům řízení známy.
II.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem projednávané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti stěžovatel popírá, že se dopustil svým jednáním správního deliktu uvedeného v ustanovení §178 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, nesouhlasí s výší uložené pokuty, přičemž "nespravedlnost" spatřuje v tom, že správní orgány při rozhodování o uložení pokuty nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem, které během řízení vyšly najevo.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově argumentaci, že napadená rozhodnutí jsou protiústavní. Ústavní soud je nucen připomenout, že posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty za přestupky proti stavebnímu zákonu je úkolem především správních orgánů a obecných soudů. Ústavní soud, který do systému přezkumu vstupuje až ve finální fázi, posuzuje spravedlnost řízení před soudem, nikoliv řízení mu předcházejících. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že úkolem Ústavního soudu je z hlediska posouzení namítané protiústavnosti zkoumat především spravedlnost soudního řízení, jehož předmětem byl přezkum napadených správních rozhodnutí.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7A 81/2011 vyplynulo, že stěžovatel v rozporu s rozhodnutími státního orgánu prováděl práce na terénních úpravách, které nezastavil a stavbu nezabezpečil. Ve stavebních pracích pokračoval i přes příkaz zabezpečit stavbu a zastavit práce ze dne 23. 8. 2007, resp. přes výzvu vypravenou dne 27. 8. 2007 a převzatou stěžovatelem na poště dne 11. 9. 2007. Dne 28. 8. 2007 a 29. 8. 2007 bylo zjištěno, že v pracích se pokračuje a výkop byl rozšířen přes další pozemky na hranice pozemku p. č. 439/3, čímž byla ohrožena pozemní komunikace na tomto pozemku umístěná. Nadto byl patrný vliv na sousední stavbu. Až do dne 25. 9. 2007 pak žalobce nadále nepostupoval dle pokynů stavebního úřadu a výkop vhodně nezabezpečil. Podle městského soudu byla pokuta uložena za faktické nezajištění výkopu v nutném rozsahu a za pokračování ve výkopových pracích.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností (v pořadí již druhou ve věci), kterou opřel o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud se podrobně zabývaly žalobními námitkami stěžovatele a stížnostními body, jejich rozhodnutí jsou podrobně a argumentačně logicky a přesvědčivě odůvodněna. Jejich rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, v nichž byl stěžovatel právně zastoupen a mohl tedy veškerá svá stanoviska a návrhy na doplnění dokazování předkládat soudu, aby se jimi zabýval. V ústavní stížnosti předkládané argumenty již byly předmětem posouzení před oběma soudními instancemi ve správním soudnictví. Ústavní soud nemá, co by napadeným rozhodnutím z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ostatně námitky stěžovatele, směřující výlučně proti výši uložené pokuty, nejsou přípustné; jedná se o nová tvrzení, která stěžovatel v řízení před Městským soudem v Praze nevznesl, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367) usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti. Obdobnou stížnostní námitku uplatněnou i v řízení o kasační stížnosti vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou dle §104 odst. 4 i §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Závěrem je možné uvést, že otázkou přiměřenosti a individualizace uložené pokuty se zabýval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, případně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/02 (299/2004 Sb. N 36/32 SbNU 345).
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti není nic jiného, než nespokojenost s tím, jak obecný soud v daném řízení vyložil "podústavní" právo. To ovšem ke konstatování zásahu do základního práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny nedostačuje. Dle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nelze o zkrácení základních práv stěžovatele hovořit.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu