ECLI:CZ:US:2014:4.US.3264.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3264/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti PAVELKA - elektro, společnost s ručením omezeným, se sídlem Liberec, Květnové revoluce 170, IČ: 413 28 493, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec III - Jeřáb, 1. máje 535/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2014 č. j. 32 Cdo 737/2014-188, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2013 č. j. 6 Cmo 255/2013-169 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 7/2012-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. října 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "krajský soud") sp. zn. 39 Cm 7/2012 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou doručenou krajskému soudu dne 23. ledna 2012 domáhala zaplacení částky 2 221 507,95 Kč jako náhrady škody po žalované advokátce, která stěžovatelku zastupovala ve sporu vedeném u krajského soudu sp. zn. 37 Cm 507/2009 z titulu vyplněné a neuhrazené zajišťovací směnky. Krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že stěžovatelce žádná škoda zatím nevznikla. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil se všemi zjištěními a závěry soudu prvního stupně. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání odmítl jako nepřípustné, přičemž konstatoval, že odvolací soud posoudil otázku vzniku škody jako základního předpokladu pro vznik odpovědnosti žalované za škodu v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala průběh řízení a uvedla, že podle jejího názoru podmínka vzniku práva odpovědnosti za škodu splněna byla. Soudy by podle jejího tvrzení neměly rozhodovat ve smyslu, že tato podmínka je splněna až zaplacením dané částky, ale již okamžikem, kdy tato škoda vznikla, je prokazatelná a je možno ji objektivně vyčíslit, což se v daném případě stalo nabytím právní moci rozsudku krajského soudu č. j. 37 Cm 507/2009-80. Stěžovatelka má za to, že soudy všech instancí neměly zvolit formalistický přístup za použití gramatického výkladu k určení škody a dále namítala, že není možné, aby soud prvního stupně prosazoval pozitivistický přístup s tím, že soud nemůže klást přehnaný důraz na nutnost vyhovět psané normě a nezabývat se společenskými důsledky rozhodnutí.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.
8. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatelky s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů a stěžovatelka nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
9. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolize napadených rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces a právem na právní pomoc nebyla shledána. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
11. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady návrhu, která spočívala v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva a kopie rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu