ECLI:CZ:US:2014:4.US.3292.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3292/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky TOPEK CZ, s. r. o. se sídlem Chvalovice 175, IČ: 26222264, zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2013 č. j. 4 Ads 36/2013-38, návrhu na zrušení §140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2013 č. j. 31 A 93/2012-42. Tímto dřívějším rozsudkem krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 23. 7. 2012 č. j. 2315/1.30/12/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 31. 5. 2012 č. j. 6869/9.30/12/14.3-RZ, jímž byla stěžovatelka uznána vinou ze spáchání správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon č. 435/2004 Sb."), a byla jí uložena pokuta ve výši 250 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka se dopustila porušení §3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tím, že umožnila ve své provozovně výkon nelegální práce ve smyslu §5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., spočívající v obsluze baru, aniž by došlo k uzavření pracovněprávního vztahu.
Stěžovatelka tvrdí dotčení ve svém právu na spravedlivý proces a právu na soudní ochranu postupem Nejvyššího správního soudu, který neposkytl ochranu jejím právům. Konkrétně stěžovatelka namítá - shodně jako v řízení před soudy ve správním soudnictví - nesprávné zjištění skutkového stavu věci mj. v důsledku opomenutí navrhovaných důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka toliko uvádí obsah příslušných ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aby následně konstatovala, že soudy "však citovaná ustanovení nerespektovaly a neposkytly stěžovatelce ochranu jejím právům".
Připojeným návrhem se stěžovatelka domáhá zrušení §140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., kterým je stanovena spodní a horní hranice pokuty za dva ze správních deliktů vymezených v zákoně o zaměstnanosti. Z návrhu je zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti té části napadeného ustanovení, jímž je stanovena spodní hranice pokuty, kterou mohou příslušné správní orgány za spáchání uvedených správních deliktů uložit.
Stěžovatelka rovněž požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon Ústavním soudu"), shledá-li senát návrh zjevně neopodstatněným, odmítne jej usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Toto usnesení musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. O takový případ v projednávané věci nejede.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Brně i oba příslušné správní orgány se v posuzované věci zabývaly všemi relevantními okolnostmi případu, posoudily všechny důkazy a jejich hodnocení řádně odůvodnily. Zejména podrobně a konkrétně zdůvodnily, na základě jakých důkazů mají za prokázané, že osoba zastávající obsluhu baru neměla ke dni prováděné kontroly uzavřen pracovní poměr, a proč neuvěřily následně navrhovaným důkazům stěžovatelky. Rovněž výše pokuty byla posuzována jak ve světle okolností případu, tak s přihlédnutím k ekonomickým poměrům stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatelka nepředložila žádná konkrétní tvrzení a důkazy, které by umožňovaly závěr, že v jejím případě jde o likvidační pokutu ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Uložením pokuty ve výši 250 000 Kč nebyla porušena ani zásada proporcionality, a to zejména s přihlédnutím ke značnému majetkovému prospěchu, kterého zaměstnavatel využíváním nelegální práce může dosáhnout.
Uvedeným, řádně odůvodněným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout.
Ústavní soud nepřehlédl, že po podání ústavní stížnosti bylo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 52/13 ze dne 9. 9. 2014 rozhodnuto, že (mezitím novelizované) ustanovení §140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., ve znění zákona č. 367/2011 Sb. a zákona č. 1/2012 Sb., ve slovech "nejméně však ve výši 250 000 Kč", se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Nicméně Ústavní soud již vícekrát vyslovil názor, že v situaci, kdy je ústavní stížnost v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu spojena s posléze úspěšným návrhem na zrušení aplikovaného ustanovení, ještě to automaticky neznamená, že dojde k vyhovění ústavní stížnosti (srov. např. sp. zn. I. ÚS 102/2000, I. ÚS 738/2000 a II. ÚS 53/06). Tedy samotná skutečnost, že došlo ke zrušení zákona nálezem Ústavního soudu, ještě neznamená, že tento důvod lze vztáhnout i na rozhodnutí, ve kterém byl zrušený právní předpis aplikován (sp. zn. IV. ÚS 1777/07). Tím spíše uvedený závěr platí pro případ, kdy ústavní stížnost nevyvolala zahájení řízení o zrušení aplikovaného ustanovení, což se v projednávané věci právě stalo. Nelze opominout ani skutečnost, že nálezy, kterými se zrušuje ustanovení zákona, mají účinek toliko ex nunc a nikoliv ex tunc, příslušné ustanovení zákona se tak zrušuje až dnem vykonatelnosti nálezu, nikoliv zpětně. Jinými slovy: byl-li zákon zrušen pro rozpor s ústavním pořádkem, nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem (sp. zn. IV. ÚS 1777/07). Ostatně ani z tvrzení stěžovatelky nevyplývalo, že dosažení jiného, ústavně konformního výsledku sporu by bylo možné pouze za předpokladu zrušení uvedeného ustanovení zákona o zaměstnanosti.
Ústavní soud připomíná, že každý případ posuzuje individuálně, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem. Právnímu názoru Nejvyššího správního soudu ohledně proporcionality výše uložené pokuty se zřetelem na konkrétní okolnosti spáchaného správního deliktu a s přihlédnutím k požadavku na účinnost represe postihující uvedené deliktní chování, kdy ukládaná pokuta musí dosahovat hodnoty srovnatelné s majetkovým prospěchem, který by porušování předpisů zaměstnavateli přineslo, není z hlediska možného porušení ústavnosti co vytknout. Nejde o závěry neodpovídající skutkovým zjištěním ani závěry extrémně vybočující z principů spravedlnosti či závěry svévolné, jež by mohly být důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Ostatně i v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/13 se především klade důraz na to, aby při stanovení výše pokuty existovala možnost přihlédnout též k majetkovým poměrům delikventa, finanční postih by neměl mít likvidační charakter. Jak již bylo uvedeno, touto otázkou se zevrubně zabýval i Nejvyšší správní soud, který také vysvětlil, proč daný případ neodůvodňoval předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti dotčeného ustanovení zákona o zaměstnanosti. Ústavní soud také nepřehlédl, že se stěžovatelka velice pravděpodobně podvodným způsobem pokusila zpětně doložit existenci pracovní smlouvy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh stěžovatelky na zrušení §140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb. pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti, ostatně Ústavní soud by se takovým návrhem mohl zabývat v opačném případě jen v nezrušené části, neboť napadené ustanovení již zrušil. K odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu