ECLI:CZ:US:2014:4.US.3354.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3354/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Poncza Šrámek, Ostrava, Českobratrská 2, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2013, č.j. 5 To 91/2012-5249, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, č.j. 5 Tdo 626/2013-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. srpna 2011, č.j. 28 T 4/2010-4485, byl stěžovatel pro jednání v bodech 1) - 23) a 27) [správně 26)] shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odstavců 1, 4 písmeno a) a odstavce 5 písmeno a) trestního zákoníku, a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odstavce 2 alinea prvá trestního zákoníku, a zločinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odstavců 1 a 2 písmeno a) trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s dalšími odsouzenými nahradil škodu specifikovaným poškozeným v popsaném rozsahu; naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutky uvedené v bodech 24 a 25, neboť nebylo prokázáno, že je spáchal. K odvolání stěžovatele, ostatních odsouzených a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem ze dne 22. února 2012, č.j. 5 To 104/2011-4873, pouze ve vztahu ke stěžovateli rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině, o trestu a o náhradě škody, a věc vrátil soudu prvého stupně. Novým rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2012, č.j. 28 T 4/2010-5041, byl stěžovatel pro jednání v bodech 1) - 24) [správně 1) - 23) a 26)] shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odstavců 1, 4 písmeno a) a odstavce 5 písmeno a) trestního zákoníku, a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odstavce 2 alinea prvá trestního zákoníku, a zločinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odstavců 1 a 2 písmeno a) trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Současně mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu. Dále mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s dalšími pravomocně odsouzenými nahradit škodu poškozeným, specifikovaným ve výroku rozsudku; naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutky uvedené v bodech 24) 25) a 27), neboť nebylo prokázáno, že je spáchal. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem částečně zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve zprošťujících výrocích o vině pod body 24 a 25, a stěžovatele nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců do věznice s dozorem. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že zkrácení v právu na spravedlivý proces spatřuje v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který své závěry o nepřípustnosti dovolání založil na faktu, že stěžovatel odvolání nepodal a odvolal se toliko státní zástupce. Došlo tak k přezkumu ve zprošťující části rozsudku soudu prvého stupně a z hlediska stěžovatele k nepřiměřenému zvýšení trestu. Stěžovatel za nesprávné právní posouzení věci považoval výrok o trestu, a proto se měl Nejvyšší soud dovoláním zabývat. Námitky stěžovatele uplatněné v dovolání byly jeho námitkami v průběhu celého řízení, soud prvého stupně jim nepřisvědčil, avšak uložil stěžovateli trest, který stěžovatel považoval za přiměřený. Rozhodnutím dovolacího soudu je však takový přístup přičítán k tíži a zbavil jej možnosti bránit se nepřiměřené aplikaci ustanovení §58 odstavce 1 trestního zákona (správně trestního zákoníku). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy stěžovatel měl brojit i proti pro něj příznivému následku ve formě uloženého trestu. Dále stěžovatel obsáhle popsal své námitky proti rozhodnutím předcházejícím napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 T 4/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jak je z ústavní stížnosti i z nalézacího spisu patrné, stěžovatel v pořadí druhé rozhodnutí nalézacího soudu nenapadl odvoláním, tak učinil pouze státní zástupce, a to ve zprošťující části výroku (ve prospěch stěžovatele) a ve výroku o trestu (v neprospěch stěžovatele). Poté, co odvolací soud zpřísnil stěžovateli trest, ten rozhodnutí napadl dovoláním (č.l. 5311 -5318). Námitky stěžovatele v dovolání jsou přitom shodné jako v předchozím řízení. Týkaly se nesprávného posouzení úmyslu stěžovatele a tedy nenaplnění subjektivní stránky trestného činu a nesprávného zjištění výše škody způsobené stěžovatelem. Jeho námitky přitom směřovaly proti postupu soudu nalézacího i odvolacího. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné, což v odůvodnění napadeného usnesení důkladně a srozumitelně vysvětlil. Popsal, jaké mohly být uplatněny dovolací důvody korespondující s námitkami stěžovatele, a rovněž osvětlil, proč jejich naplnění nemohl v projednávané věci shledat. Svoje odůvodnění uzavřel konstatováním, že dovolání stěžovatele proti části rozsudku soudu prvého stupně, která ani nebyla předmětem odvolacího řízení, nemůže považovat za přípustné.
Námitky užité již dříve stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti; posouzení subjektivní stránky trestného činu a výše škody. Uvedl rovněž, že byl ochoten akceptovat relativně příznivý trest, jeho zpřísnění jej však vedlo ke znovu zopakování již užitých námitek. Ústavní stížnost je tedy založena pouze na faktu, že stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Taková námitka však sama o sobě není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel tak neuvedl nic, co by podpořilo tvrzení o zásahu do jeho zaručených práv. Soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost v příslušné části podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu