ECLI:CZ:US:2014:4.US.3376.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3376/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti VYSOČINA WIND, a.s., IČ 269 72 107, se sídlem Brno, Olomoucká 3419/7, právně zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pásek Honěk & partners, Brno, Lidická 57, směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2012, č.j. 2895/12-1200, a rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2013, č.j. 10 Af 468/2012-35, a Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2013, č.j. 1 Afs 31/2013-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Finanční úřad v Českých Budějovicích dne 9. ledna 2012, č.j. 3033/12/077910302673, a dne 26. ledna 2012, č.j. 26601/12/077910302673, zamítnul stížnosti stěžovatelky. Její odvolání Finanční ředitelství v Českých Budějovicích citovaným rozhodnutím zamítlo a napadená rozhodnutí správce daně potvrdilo. O následné správní žalobě rozhodl výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla následně zamítnuta i její kasační stížnost.
Stěžovatelka, provozovatelka fotovoltaické elektrárny, se domáhala od smluvního odběratele úhrady elektrické energie za období od 1. září do 30. listopadu 2011 požadovaná částka jí však nebyla uhrazena v plné výši, a to s odkazem na odvod dle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v platném znění. Stěžovatelka proti postupu stěžovatele brojila stížnostmi ke správci daně, ten je však zamítl. Proto se s odvoláním obrátila na finanční ředitelství. Ani zde neuspěla a následně ani se správní žalobou a kasační stížností. Svoji argumentaci v ústavní stížnosti stěžovatelka založila na nesouhlasu s příslušnou právní úpravou, respektive s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, který ji neshledal jako protiústavní. Následně správní soudy, na základě citovaného judikátu rozhodovaly ve věci stěžovatelky, přičemž závěry, k nimž dospěly, stěžovatelka zpochybňuje. Nejvyšší správní soud měl jako irelevantní odmítnout důkaz ekonomickou analýzu návratnosti, současně však dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Stěžovatelka tak "má za to, že názor Nejvyššího správního soudu, že v soudním řízení správním nelze uspět s návrhem důkazů, které v době jejich označení neexistují, nemá oporu v ustanoveních soudního řádu správního. Podle jeho §71 odst. 1 písm. c) má žalobce povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, když z ničeho nelze dovozovat, že by takto mohly být označeny jen důkazy již reálně existující.". Neochota Nejvyššího správního soudu posečkat tak vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka závěrem uvedla, že zamítavý výrok Nejvyššího správního soudu z velké části spočívá na vyvracení námitek, které ona nikdy neuplatnila. K tomu uvedla odkaz na, dle jejích slov obsáhlý, odstavec 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 468/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Z lustra Ústavního soudu plyne, že stěžovatelka podala ústavní stížnost, založenou na shodné argumentaci, i proti dalším rozhodnutím finančních orgánů, respektive správních soudů, týkajících se shodných odvodů z elektřiny za jiná období. Jak je dále patrné, ve dvou případech Ústavní soud již ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou (sp. zn. III. ÚS 1165/13 a II. ÚS 2394/13). S ohledem na tento fakt, a rovněž na skutečnost, že stěžovatelka svoje námitky založila na nesouhlasu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, považuje v projednávané věci senát Ústavního soudu za postačující odkaz na uvedená rozhodnutí, jakož i na odůvodnění ústavně konformních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka neuvedla žádné nové okolnosti, které by svědčily o zásahu do jejích práv. Soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
Pokud se týká námitky, dle které Nejvyšší správní soud své napadené rozhodnutí odůvodnil rovněž s ohledem na stěžovatelkou neuplatněnou námitku, zde Ústavní soud námitku stěžovatelky považuje za oprávněnou. Nicméně ani takové pochybení, spočívající ve včlenění nesouvisejícího odstavce do odůvodnění rozsudku, není způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích základních právech. A to tím spíše, zohlední-li se faktický rozsah tohoto pochybení.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu