ECLI:CZ:US:2014:4.US.3406.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3406/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Radka Březiny, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 63/2014-6400 ze dne 9. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, garantovaných v čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání předloženého návrhu ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, což odůvodnil trvajícím porušováním jeho práv v důsledku tzv. koluzní vazby, kterou doprovází zpřísněný režim návštěv rodinných příslušníků, nemožnost telefonátů s nimi a omezení korespondence.
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl obžalován ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s danou trestnou činností Okresní soud ve Zlíně usnesením sp. zn. 0 Nt 153/2012 ze dne 27. 10. 2012 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele se posléze orgány činné v trestním řízení zabývaly opakovaně, mimo jiné v usnesení č. j. 28 T 16/2013-6143 ze dne 11. 7. 2014 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl tak, že podle §73b odst. 4 trestního řádu pominul u stěžovatele důvod vazby uvedený v §67 písm. b) trestního řádu, přičemž důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Toto rozhodnutí bylo následně na podkladě stížnosti státního zástupce částečně zrušeno napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 63/2014-6400 ze dne 9. 9. 2014, a to v části, v níž bylo rozhodnuto, že podle §73b odst. 4 trestního řádu pominul u stěžovatele důvod vazby uvedený v §67 písm. b) trestního řádu.
Stížnostní soud dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně a koluzní vazební důvod u stěžovatele shledal nadále důvodným. Obavu z maření skutečností závažných pro trestní řízení Vrchní soud v Olomouci vyvozoval zejména z jednání stěžovatele popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného dne 14. 1. 2014 v kontinuálně probíhajícím trestním řízení u Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, oddělení Olomouc, pod sp. zn. OKFK-500/TČ-2014-252503, v němž je stěžovatel, společně s dalšími obviněnými, stíhán jak pro daňovou trestnou činnost, tak pro účast na organizované zločinecké skupině, kdy měl z vazby řídit celou skupinu osob za účelem ovlivňování svědků a jiného maření objasňování skutečností významných pro aktuálně projednávanou věc. Stížnostní soud při svém rozhodování zohlednil též pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 162/2013 ze dne 22. 4. 2014, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství dle §333 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustil tím, že nabídl při pobytu ve vazbě dozorci úplatek. Pro posouzení důvodnosti trvání koluzního vazebního důvodu stížnostní soud naopak nepovažoval za rozhodnou skutečnost, že se stěžovatel k projednávané trestné činnosti doznal. Samotné doznání ve věci je podle soudu nepochybně způsobilé výrazně vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu oslabit, nelze je však přeceňovat, neboť toto doznání může být v průběhu dalšího řízení odvoláno či modifikováno. Pouze z něj tak není možné přijmout, s ohledem na dosavadní ovlivňování věci stěžovatelem, jednoznačný závěr o pominutí předmětného vazebního důvodu.
S těmito závěry Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. V ní vyslovil přesvědčení, že existenci vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu bylo nutno v souladu s platnou právní úpravou posuzovat ve vztahu k trestní věci, která je projednávána před soudem a v níž stěžovatel vazbu vykonává, nikoliv tedy s ohledem na nové, později zahájené trestní stíhání. Opačný přístup, který zjevně zvolil Vrchní soud v Olomouci, jde nad rámec zákona a vede v konečném důsledku k omezení jedince na osobní svobodě extenzivním způsobem. Takovýto postup označil stěžovatel za nepřípustný. Rozhodnutí stížnostního soudu staví podle navrhovatele mimo mantinely spravedlivého trestního procesu rovněž jeho vnitřně rozporná argumentace, kdy na jedné straně soud vyjádřil právní názor totožný s výše uvedeným názorem stěžovatele, avšak současně při posouzení trvání vazebního důvodu u stěžovatele vycházel z odlišné trestní věci.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel zaměřil svou pozornost na otázku naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. O jeho neexistenci dle mínění stěžovatele svědčí obsáhlé výpovědi, které učinil dne 10. 7. 2014 u hlavního líčení konaného v nyní projednávané trestní věci a dne 30. 7. 2014 do protokolu o výslechu obviněného, vyhotoveného v druhé trestní věci daňového charakteru, v nichž vzal hlavní část viny na svoji osobu a označil se za "hlavu" páchaného jednání. V posledně zmíněné trestní věci poté došlo k ukončení vyšetřování a byla podána obžaloba. Za dané situace považoval proto stěžovatel úvahy soudu o možném ovlivňování svědků a úvahy o odvolání, případně modifikaci jím podané výpovědi za absurdní. Co se týče trestně stíhaného ovlivňování svědků, v tomto samostatně vedeném řízení stěžovatel podle svých slov využil práva nevypovídat, z čehož dle judikatury Ústavního soudu nelze dovozovat existenci koluzního vazebního důvodu. Pominout podle stěžovatele nelze ani skutečnost, že i v tomto případě byly všechny zainteresované osoby již vyslechnuty a jejich výpovědi jsou procesně použitelné v pozdějších fázích řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
K povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného, se přitom Ústavní soud vyjádřil již mnohokrát (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost.
Dle konstantní judikatury je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda vazba je v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se pak Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud posoudil ve světle výše vymezeného ústavního rámce napadené rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci je patrné, že jmenovaný soud velmi pečlivě zhodnotil všechny relevantní skutečnosti, které jej vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. b). Své stanovisko v této věci obecný soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil, čímž dostál požadavkům uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod.
Vrchní soud v Olomouci shledal u stěžovatele obavu z maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání jednak s ohledem na v rozhodnutí blíže popsaný, a shora shrnutý přístup stěžovatele k trestnímu řízení, a jednak na skutečnost, že stěžovatel se měl dopouštět tohoto jednání v době, kdy byl omezen v pobytu na svobodě jeho vzetím do vazby, přičemž ani tato okolnost mu nezabránila v dalším porušování zákona, což dle stížnostního soudu svědčí o zřejmých sklonech stěžovatele mařit prokazování skutečností důležitých pro trestní řízení jako celek. Tento názor soudu nebylo způsobilé zvrátit ani doznání stěžovatele, jež, jak správně stížnostní soud poznamenal, může stěžovatel kdykoli v průběhu řízení odvolat či modifikovat. Dlužno dodat, že doznání stěžovatele k trestné činnosti nezbavuje obecný soud povinnosti provést dokazování, v souvislosti s nímž na straně soudu očividně panují obavy, že bude ze strany stěžovatele nadále mařeno.
V reakci na námitky stěžovatele Ústavní soud dále podotýká, že pod pojem "maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání" stížnostní soud rozhodně nezahrnul pouze ovlivňování svědků, nýbrž i ovlivňování orgánů činných v trestním řízení a v neposlední řadě dlužníků stěžovatele, uskutečněného za účelem zakrytí jeho majetkových poměrů a zmaření provedeného zajištění výkonu trestu propadnutí majetku. Posouzení otázky viny stěžovatele žalovaným trestným činem dle stížnostního soudu totiž nepředstavovalo jedinou skutečnost, významnou pro trestní řízení, u níž hrozilo, že její objasňování bude stěžovatel mařit. Vrchní soud v Olomouci tak postupoval v souladu s účelem trestního řízení, který zahrnuje vedle náležitého zjištění trestných činů rovněž spravedlivé potrestání jejich pachatelů.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani stran námitky poukazující na údajně vnitřně rozpornou argumentaci Vrchního soudu v Olomouci. Ze znění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stížnostní soud se sice při svém rozhodování opíral o poznatky z jiného trestního řízení, než ve kterém je stěžovatel držen ve vazbě, nicméně činil tak s odůvodněním, že obvinění v dané trestní věci vznesená mají úzkou spojitost s aktuálně probíhajícím trestním řízením, kdy se jednalo o ovlivňování svědků a orgánů činných v trestním řízení s cílem zmařit objasňování daňové trestné činnosti, projednávané pod sp. zn. 28 T 16/2013. Existenci koluzního vazebního důvodu stížnostní soud v žádném případě nespojoval s možností ovlivňování svědků (či jiného maření objasňování dané trestné činnosti) stěžovatelem v kauzách, jež jsou stíhány na podkladě usnesení policejního orgánu ze dne 14. 1. 2014, jak se zřejmě domnívá stěžovatel.
Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o trvání omezení osobní svobody stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek, přičemž interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. V návaznosti na to proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu