ECLI:CZ:US:2014:4.US.3410.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3410/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ihora Lanchaka, právně zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 8, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2012, č.j. 58 A 42/2012-15, a Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2013, č.j. 8 As 113/2012-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 14 odst. 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a v čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství Královehradeckého kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend Hradec Králové ze dne 18. dubna 2012, č.j. KRPH-38376/ČJ-2012-050026-SV, bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 9. července 2012, č.j. CPR-5575-2/ČJ-2012-9CPR-V238. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, kterou shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítnul. Následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl svým zaměstnavatelem vyslán na krátkodobou pracovní cestu mimo okres Olomouc, což je podle správních orgánů, i podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nutno považovat za výkon práce bez pracovního povolení. Správní orgány se podle stěžovatele vůbec nezabývaly faktem, že vykonával práci pro zaměstnavatele, který jej vyslal na pracovní cestu, ani okolnostmi vyslání na pracovní cestu. Takový postup, a následné závěry jsou však v rozporu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který vyslání zaměstnance na pracovní cestu do území spadajícího pod jiný úřad práce shledal jako přípustný (rozsudek ze dne 18. července 2013, č.j. 9 As 30/2013-28; či rozsudek ze dne 30. října 2013, č.j. 3 As 61/2013-31). Takový rozpor považuje stěžovatel za jednání způsobilé zkrátit jej v jeho zaručených právech. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil, za účastníka Nejvyšší správní soud, předseda senátu 8 As. Ten především uvedl, že soudní přezkum správních rozhodnutí je limitován dispoziční zásadou, tedy že je na účastníkovi řízení, jaké skutečnosti učiní předmětem soudního přezkumu. Tvrzení o krátkodobém přeřazení tak sice bylo v odvolání proti správnímu rozhodnutí, nikoliv však ve správní žalobě, natož v kasační stížnosti. Stěžovatel k vyjádření účastníka repliku nepodal.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisů Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 58 A 42/2012, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 113/2012, a Policie ČR č.j. KRPH-38376/ČJ-2012-050026-SV, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Stěžovatel založil svoji ústavní stížnost, a k tomu odkázal na relevantní judikaturu, na tom, že k výkonu práce mimo místo, pro které disponoval pracovním povolením, byl svým zaměstnavatelem vyslán. Jak je z předložených spisů patrné, tato okolnost byla naposledy zmíněna v odvolání zaměstnavatele stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu o uložení správního vyhoštění (č.l. 42 a násl. spisu Policie ČR), k němuž se stěžovatel připojil (č.l. 44 tamtéž). Správní žaloba i kasační stížnost tuto informaci postrádaly, a proto se jimi správní ani kasační soud nezabývaly. Jak uvedl účastník řízení, správní soudnictví je vázáno dispoziční zásadou, opomenutí této podstatné okolnosti ve správní žalobě neumožnilo soudům se touto zabývat.
Stěžovatel tak teprve v ústavní stížnosti uvedl okolnost, která by mohla na správní rozhodnutí, které na něj dopadá, mít podstatný vliv. Řízení před Ústavním soudem je založeno na zásadě subsidiarity, která je založena nejen na formálním hledisku - využití všech procesních nástrojů, ale i na materiálním, které předpokládá uplatnění tvrzených námitek v předchozích řízeních. V projednávaném případě je tedy nutno, s ohledem na tuto zásadu, konstatovat, že stěžovatel nevyužil procesní nástroje, jež mu přísluší k tomu, aby se domáhal ochrany svých základních práv u správních soudů. Přitom podle čl. 4 Ústavy ČR, jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou veškeré soudní moci. Je přitom zjevné, že soudy se věcí řádně a plně zabývaly v rozsahu, který jim byl předložen, a v důsledku toho dospěly k závěrům, které jsou pro stěžovatele sice nepříznivé, nicméně odvislé na jeho podání k soudům. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Za daného stavu věci Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu