ECLI:CZ:US:2014:4.US.3420.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3420/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. P., t.č. ve věznici Příbram, právně zastoupeného Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Příbram, Nám. T. G. M. 154, směřujícího proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. června 2013, č.j. 99 T 204/2012-120, a Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č.j. 3 To 392/2013-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 3, písmeno c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným Městský soud v Brně nepřiznal stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu v jeho trestní věci. Následnou stížnost Krajský soud v Brně zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že neměl žádné prostředky na zaplacení obhájce. Ve svém návrhu poukázal na fakt, že byl 10. června 2012 propuštěn z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, bez jakýchkoliv prostředků; následně byl veden na úřadu práce, a to až do vzetí do vazby (29. prosince 2012). Soudu sdělil, že je nemajetný, což má rovněž plynout ze spisu Městského soudu v Brně, načež byl vyzván k doložení uvedených údajů. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že poskytl veškeré doklady, které měl k dispozici, nemohl však doložit další soudem požadovaná potvrzení o příjmu od zaměstnavatele, o pobíraných dávkách ani doklad z katastru nemovitostí, vylučující vlastnictví nemovitostí, výpis z účtu či daňové přiznání. Za této situace vydal soud napadené usnesení, jehož změny se stěžovateli nepodařilo dosáhnout ani prostřednictvím následné stížnosti. Stěžovateli tak nebylo vyhověno, neboť nemohl prokázat neexistenci jakéhokoliv majetku.
S ohledem na tvrzení stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 99 T 204/2012, který však byl nejprve postoupen s dovoláním k Nejvyššímu soudu. Teprve poté byl předložen Ústavnímu soudu, který poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu Městského soudu v Brně je patrný následující obsah podstatných založených písemností: žádost stěžovatele o bezplatnou obhajobu ze dne 1. března 2013, č.l. 98; výzva k doložení nemajetnosti ze dne 29. března 2012 (2013) č.l. 101,102; usnesení o odměně obhájci ze dne 29. března 2013 (č.l. 104); usnesení o započtení vazby ze dne 29. března 2013 (č.l. 107); usnesení o povinnosti stěžovatele nahradit náklady trestního řízení státu ze dne 29. března 2013 (č.l. 108); dovolání stěžovatele ve věci samé ze dne 11. dubna 2013 (č.l. 109-111); nařízení výkonu trestu zaslané Věznicí Příbram dne 17. dubna 2013 (č.l. 113); vyjádření státního zástupce k dovolání ze dne 6. května 2013 (č.l. 116, 117); napadené usnesení Městského soudu v Brně (č.l. 120,121).
Z uvedené části spisu tedy není patrné, že by stěžovatel doložil požadované informaci, jako například, mimo výše uvedených, potvrzení z úřadu práce o zařazení do evidence uchazečů o práci, či potvrzení z trvalého bydliště nebo čestné prohlášení o tom, že nevlastní cennější majetek. Je zřejmé, že stěžovatel pouze požádal o bezplatnou obhajobu, avšak tuto svou žádost žádným způsobem nedoložil. Za dané situace nelze obecným soudům vyčítat jejich rozhodnutí, které je sice pro stěžovatele nepříznivé, v žádném případě však stěžovatele nezkracuje v jeho zaručených právech. Soudy v řízení zjevně postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu