ECLI:CZ:US:2014:4.US.3476.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3476/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2013 č. j. 15 Co 103, 104/2013-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. listopadu 2013, domáhal podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, konkrétně jeho III. výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem ve věci žalobce P. Palduse proti žalovanému stěžovateli o náhradu škody ve výši 126 878 Kč s příslušenstvím, byl Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím, změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2012 č. j. 27 C 140/2011-85 tak, že žaloba o zaplacení částky 126 878 Kč s příslušenstvím se zamítá.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2014 č. j. 25 Cdo 580/2014 (in www.nsoud.cz) se podává, že proti rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání jak žalobce, tak i stěžovatel, a to co do výroku o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, jako nepřípustné, neboť směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelských smluv, pracovněprávní vztah ani věc uvedenou v §120 o. s. ř. (výrok I.)
Dále Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání podané žalobcem splňuje podmínky přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil právní otázku odpovědnosti stěžovatele v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil včetně závislého nákladového výroku a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.) s tím, že v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu o nákladech původního řízení (243g o. s. ř.).
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243).
V posuzovaném případě byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2014 č. j. 25 Cdo 580/2014 zrušen. Rozhodnutí napadené ústavní stížností tak není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost.
Z těchto skutečností pak lze dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se o návrh nepřípustný. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. května 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka