ECLI:CZ:US:2014:4.US.3479.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3479/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Danuše Martínkové, zastoupené Mgr. Janou Škorpíkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. října 2011 č. j. 29 Co 100/2011-219 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2013 č. j. 28 Cdo 268/2013-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelky na vyklizení nemovitosti a vydání bezdůvodného obohacení. Dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky dne 5. 9. 2013. Samotné stěžovatelce však usnesení bylo předáno a poprvé s ním tak byla seznámena až dne 12. 11. 2013. Ústavní stížnost podala stěžovatelka obratem dne 14. 11. 2013.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní soud zákonem stanovenou lhůtu nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout, neboť zákonem o Ústavním soudu je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán.
Z obsahu návrhu je evidentní, že návrh doručený Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2013 je zjevně návrhem podaným po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem.
V daném případě je irelevantní tvrzení stěžovatelky, že rozsudek Nejvyššího soudu převzala až dne 12. 11. 2013, když se zřejmě mylně domnívá, že teprve od tohoto data počala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti. Řízení o dovolání, podobně jako řízení o ústavní stížnosti, je totiž založeno na obligatorním zastoupení účastníka řízení advokátem. Přitom podle ustanovení §50b o. s. ř. se doručuje pouze zástupci účastníka řízení. Účinky doručení právnímu zástupci stěžovatelky se pak z hlediska počítání lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu považují za splněné i ve vztahu k stěžovatelce samé bez ohledu na to, kdy a jakou formou rozhodnutí sama převzala. Navíc sama stěžovatelka uvádí a dokládá, že její právní zástupkyně jí rozhodnutí Nejvyššího soudu zaslala již dne 11. 9. 2013, však zásilka byla vrácena zpět jako stěžovatelkou nevyzvednutá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj