ECLI:CZ:US:2014:4.US.3530.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3530/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaly Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Vlastimila France a Vlasty Zázvorkové, zastoupených JUDr. Karlem Holubem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2107/2012-203 ze dne 11. září 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu V Třebíči sp. zn. 6 C 115/2009 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Třebíči rozsudkem č. j. 6 C 115/2009-137 ze dne 17. února 2010 určil, že zástavní právo zapsané v části C listu vlastnictví č. X pro obec a katastrální území Tasov, okres Žďár nad Sázavou, váznoucí na objektu občanské vybavenosti č. p. X1 (Tasov) postaveném na parcele p. č. X2 v obci a katastrálním území Tasov, okres Žďár nad Sázavou (dále jen "zástavní právo"), zřízené ve prospěch žalovaného CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A. (dále jen "žalovaný") k zajištění jeho pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím vůči již zaniklému Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov, vzniklé z úvěrové smlouvy č. 2321-2055-718 ze dne 12. června 1991, a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem podle ust. §129c a následujících hospodářského zákoníku ze dne 12. června 1991, neexistuje. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem č. j. 54 Co 622/2010-169 ze dne 3. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Dovolání stěžovatelky Vlasty Zázvorkové a právní předchůdkyně stěžovatele Vlastimila France Hany Francové Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 2107/2012-203 ze dne 11. září 2013 zamítl.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 6 C 1135/97 Ústavní soud dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči č. j. 6 C 1135/1997-23 ze dne 13. října 1998 (dále jen "první rozsudek") byla výrokem I. zamítnuta žaloba podaná stěžovatelkou Hanou Francovou a právními předchůdkyněmi stěžovatelů Vlastou Pavlíčkovou a Vlastou Zázvorkovou (dále jen "původní žalobkyně"), směřující proti Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov, v likvidaci (dále jen "družstvo") a České spořitelně, a. s. (dále jen "spořitelna") o určení, že na domě č. p. X1 v obci a k.ú. Tasov (dále jen "dům") nevázne zástavní právo, výrokem II. byla zamítnuta žaloba, že původní žalobkyně nejsou vázány vedle družstva za pohledávku družstva vůči spořitelně, vzniklou z úvěrové smlouvy ze dne 12. června 1991, pro kterou bylo zřízeno zástavní právo, a výrokem III. bylo určeno, že zástavní právo nepůsobí vůči původním žalobkyním. Citované výroky I. a II. prvního rozsudku nabyly právní moci dne 6. listopadu 1998, když žádným z účastníků nebyly napadeny opravným prostředkem, výrok III. prvního rozsudku nikdy právní moci nenabyl, když v průběhu řízení o opravných prostředcích týkajících se tohoto výroku byla v r. 2008 žaloba vzata zpět a řízení o ní bylo zastaveno.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud posuzoval právní důsledky zástavního práva, a to zejména s ohledem na princip subsidiarity a akcesority zástavního práva, přičemž závěr Nejvyššího soudu v projednávané věci o tom, že zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku nezaniklo zánikem družstva výmazem z obchodního rejstříku, je v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním a v důsledku toho je ve vztahu ke stěžovatelům krajně nespravedlivý.
Napadený rozsudek podle stěžovatelů dále vychází z toho, že v důsledku výroku I. prvního rozsudku vznikla překážka věci rozsouzené. Tento výrok však nelze podle stěžovatelů posuzovat izolovaně od dalších výroků tohoto rozsudku, neboť výrokem II. byla žaloba zamítnuta z důvodu absence naléhavého právního zájmu a výrokem III. bylo určeno, že zástavní právo nepůsobí vůči původním žalobkyním. Stěžovatelé namítají, že i když okresní soud ve věci nerozhodl zcela správně, jeho skutková zjištění a navazující právní posouzení spočívala v tom, že pro původní žalobkyně ze zástavního práva nevyplynuly žádné negativní právní důsledky. Stěžovatelé uvádějí, že pokud je výrok I. citovaného rozsudku vykládán izolovaně od ostatních výroků, domnívají, že se jedná o přepjatý formalismus, který je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dále uvádějí, že i v případě, že by Nejvyšší soud vycházel z existence překážky věci rozsouzené, nelze zástavnímu právu zřízenému podle hospodářského zákoníku ve své podstatě přiznávat věcně právní účinky, které má zástavní právo zřízené podle občanského zákoníku. Právní podstatu zástavního práva zřízeného podle hospodářského zákoníku a zavazujícího pouze smluvní strany, nemůže totiž podle stěžovatelů ani soudní rozhodnutí "přetransformovat" na zástavní právo zřízené podle občanského zákoníku.
Závěrem stěžovatelé uvádějí, že vzhledem k tomu, že jim, resp. jejich právním předchůdcům, byl dům vydán v rámci restituce podle zák. č. 229/1991 Sb., považují nápravu původní majetkové křivdy tím, že byla vydána nemovitost zatížená zástavním právem, o jehož existenci nikdo z oprávněných osob nevěděl, za krajně nespravedlivou a odporující smyslu restituce.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatelů, které stěžovatelé zčásti opakují též v ústavní stížnosti.
Odvolací a dovolací soud v projednávané věci mimo jiné svá rozhodnutí vystavěly na závěru, že pokud výše rekapitulovaným prvním rozsudkem byla žaloba na určení neexistence zástavního práva zamítnuta, zakládá toto rozhodnutí v nyní posuzované věci překážku věci rozsouzené, a soud se nemůže již znovu tehdy existujícími okolnostmi pro rozhodnutí věci významnými, byť by i byly posouzeny nesprávně, zabývat, a že k závěru o tom, že zástavní právo na domě již nevázne, lze dospět pouze na základě některé ze skutečností, které byly tvrzeny stranou žalující a které vznikly až po vydání prvního rozsudku. Těmito novými skutečnostmi přitom byl zánik družstva bez právního nástupce (dnem 3. března 2004), postoupení pohledávky spořitelnou žalovanému (podle smlouvy ze dne 29. července 2003), a úmrtí matky tehdejších žalobkyň Vlasty Pavlíčkové (dne 11. května 2005).
K námitce stěžovatelů stran toho, že výrok I. prvního rozsudku, mající zakládat překážku věci rozsouzené (ve vztahu ke skutečnostem nastalým před jeho vydáním) měl být vykládán izolovaně od ostatních výroků a že se jedná o přepjatý formalizmus, který je v rozporu s právem na spravedlivý proces, konstatuje Ústavní soud, že výrokem II. prvního rozsudku byla žaloba požadující určení, že původní žalobkyně nejsou vázány vedle družstva za pohledávku družstva vůči spořitelně, vzniklou z úvěrové smlouvy ze dne 12. června 1991, pro kterou bylo zřízeno zástavní právo, zamítnuta proto, že soud neshledal existenci právního zájmu na tomto určení, když takováto vázanost původních žalobkyň nevyplývá z žádného ustanovení hmotného práva a v případě úspěchu v některém z dalších petitů podané žaloby tato skutečnost vyplývá z těchto dalších petitů žaloby. Dále, jak je uvedeno výše, výrok III. předmětného rozsudku nikdy nenabyl právní moci. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelům, že by výrok I. prvního rozsudku byl vykládán izolovaně od ostatních výroků a že se jedná o přepjatý formalizmus. Pokud se v projednávané věci obecné soudy odmítly zabývat skutečnostmi nastalými před vydáním prvního rozsudku, nemá tomuto jejich postupu Ústavní soud co vytknout.
Ve vztahu k výroku I. prvního rozsudku považuje Ústavní soud za podstatné zdůraznit, že ze strany původních žalobkyň, tedy stěžovatelky Francové a právních předchůdců stěžovatelů Vlasty Pavlíčkové a Vlasty Zázvorkové, do jejichž postavení vstoupili stěžovatelé jako jejich dědicové, nebyl podán žádný opravný prostředek.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelů, podle které Nejvyšší soud, vycházeje z existence překážky věci rozsouzené, zástavnímu právu, zřízenému podle hospodářského zákoníku, ve své podstatě přiznává věcně právní účinky, které má zástavní právo zřízené podle občanského zákoníku. Je skutečností a v tom Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelům, že právní podstatu zástavního práva zřízeného podle hospodářského zákoníku a zavazujícího pouze smluvní strany nemůže ani soudní rozhodnutí "přetransformovat" na zástavní právo zřízené podle občanského zákoníku. Z takového závěru však Nejvyšší soud nevycházel, resp. jej nevyslovil a věcněprávní účinky zástavnímu právu nepřiznal. Nejvyšší soud vycházel pouze ze skutečnosti, že se nelze zabývat okolnostmi nastalými před vydáním prvního rozsudku, a že pokud některá ze skutečností nastalých poté nemá za následek zánik zástavního práva, nelze žalobě o určení neexistence zástavního práva vyhovět. Jelikož ke změně vlastníka domu z družstva na původní žalobkyně došlo před vydáním prvního rozsudku, nemohl se Nejvyšší soud ve vztahu k zániku zástavního práva touto skutečností již zabývat, což může vyvolávat dojem, že na zástavní právo bylo pohlíženo jako na zástavní právo podle občanského zákoníku, tedy jako na právo věcné, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není a jedná se o právo závazkové.
K námitce stěžovatelů stran toho, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že zástavní právo nezaniklo zánikem družstva výmazem z obchodního rejstříku, je v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním a v důsledku toho je ve vztahu ke stěžovatelům krajně nespravedlivý, konstatuje Ústavní soud, že pro tento závěr byl zjištěn relevantní skutkový stav a tento závěr je v napadeném rozhodnutí podrobně, logicky a přezkoumatelně odůvodněn. Ústavní soud jej nepovažuje ani za rozporný s principy spravedlnosti. Stran tohoto závěru tak z hlediska ústavnosti nemá Nejvyššímu soudu co vytknout.
Pokud pak jde o poslední námitku stěžovatelů, lze souhlasit s tím, že nápravu původní majetkové křivdy tím, že by byla vydána v rámci restituce podle zák. č. 229/1991 Sb. nemovitost zatížená zástavním právem, a o jehož existenci navíc nikdo z oprávněných osob nevěděl, je možné považovat za nespravedlivou a odporující smyslu restituce. Pokud však v řízení před Okresním soudem v Třebíči vedeným pod sp. zn. 6 C 1135/97 nebyly původními žalobkyněmi tvrzeny žádné skutečnosti (nastalé před vydáním prvního rozsudku), mající za následek zánik zástavního práva (podle zjištění Ústavního soudu původní žalobkyně v tomto řízení tvrdily pouze skutečnosti stran toho, že zástavní právo vůbec nemělo platně vzniknout, avšak těmto tvrzením soud nepřisvědčil) a ke zvrácení zamítavého výroku rozsudku nebyl využit ani žádný opravný prostředek, a tyto skutečnosti byly tvrzeny až v rámci řízení vedeném před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 6 C 115/2009, ve kterém k nim však již nemohlo být přihlédnuto, konstatuje Ústavní soud, že nebylo využito všech možností k tomu, aby bylo určeno, že zástavní právo neexistuje a zástavní právo mohlo být vymazáno z katastru nemovitostí, a stěžovatelé musí nést následky tohoto počínání, byť se mohou jeviti jako nespravedlivé.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil. Proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu