ECLI:CZ:US:2014:4.US.3532.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3532/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Radka Smejkala, právně zastoupeného advokátem Mgr. Odrejem Štefánikem, Ph.D. Petrská 1136/12, Praha 1, jíž se domáhal vyslovení zákazu pokračování v porušování jeho ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany státních zástupců v trestní věci obviněného Lukáše Kosiny, Rostislava Janouška a Milana Sychry, své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §280 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel snažil zabránit jinému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž dochází ze strany státních zástupců v některých trestních řízeních, v nichž má stěžovatel status poškozeného.
Dne 14. 5. 2014 stěžovatel (jako poškozený v trestním řízení) doručil Okresnímu státnímu zastupitelství Praha - západ ke sp. zn. ZT 64/2011 podání, kterým navrhoval státnímu zástupci podání návrhu na obnovu řízení v neprospěch obviněného Lukáše Kosiny v trestní věci, která byla původně vedena u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 14 T 34/2011. Ve smyslu §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), stěžovatel upozornil státního zástupce na nový důkaz soudu dříve neznámý, kterým byla výpověď svědka Jana Rolla, zachycená ve formě úředního záznamu s notářsky ověřeným podpisem. Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že Okresní státní zastupitelství Praha - západ, Krajské státní zastupitelství v Praze, jakož i Vrchní státní zastupitelství v Praze neshledaly po prozkoumání navrženého důkazu dostatečný podklad pro podání návrhu na obnovu řízení v neprospěch obviněného.
S uvedeným postupem stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť jím předložený důkaz, resp. důkaz výslechem svědka provedený v řízení před soudem, by měl být dostatečnou oporou pro obnovu řízení. Stěžovatel je toho názoru, že právní postavení poškozeného v rámci trestního řízení je příliš slabé, neboť tento je při obnově řízení vždy vázán na to, jak věc posoudí státní zástupce. Podle jeho mínění by měl mít poškozený sám možnost dát návrh na obnovu řízení v trestní věci a z toho důvodu též navrhuje zrušení ustanovení §280 odst. 2 tr. ř.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem je třeba poznamenat, že Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit skutkový stav věci obecnými soudy. Tím spíše mu potom nepřísluší hodnotit skutkový stav zjištěný jinými orgány činnými v trestním řízení. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Proto může fyzická nebo právnická osoba podat ústavní stížnost pouze, pokud tvrdí, že neoprávněným zásahem veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud v předmětném případě nehodnotil to, zda lze v tomto konkrétním případě předloženým důkazem odůvodnit povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného, ale zaměřil se především na otázku, zda postupem příslušného státního zástupce mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud soustavně judikuje a jak též vyplývá z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), záležitosti týkající se vymezení trestného činu a vyměření trestu za jeho spáchání (čl. 39 Listiny) a rozhodování o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny) přísluší pouze státu a jeho orgánům. Rozhodovat o výše uvedeném je právem státu. Práva poškozeného v rámci trestního řízení se tak omezují především na právo účastnit se trestního řízení, být informován např. o propuštění odsouzeného z výkonu trestu a především pak domáhat se na pachateli náhrady škody (v rámci tzv. adhezního řízení). V případě, že dojde ke spáchání trestného činu, je to právě jen a pouze stát, kdo má právo a současně povinnost stíhat pachatele trestného činu. Jedná se tedy o vztah mezi pachatelem a státem, nikoliv o vztah mezi pachatelem a poškozeným. Z uvedeného důvodu pak nelze dospět k závěru, že by činností příslušného státního zástupce mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Uvedené však nebrání tomu, aby se poškozený za předpokladu unesení důkazního břemene a při zohlednění případného promlčení, domáhal na škůdci náhrady škody v rámci civilního řízení.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §280 odst. 2 tr.ř., je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu