ECLI:CZ:US:2014:4.US.3534.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3534/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Romana Pavlů, zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem se sídlem Tikovská 2198/14, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 911/2012-107 ze dne 29. srpna 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 234/2010-77 ze dne 5. listopadu 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 196/2008-45 ze dne 18. listopadu 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o bezplatné odstranění vad, dále rovněž uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, a usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Předmětem řízení u obecných soudů byl nárok stěžovatele na bezplatné odstranění vad, které se měly vyskytnout v jeho bytové jednotce a ve společných prostorách domu č. p. X v k. ú. Prosek. Stěžovatel nabyl vlastnické právo k předmětné bytové jednotce, ke stanovenému spoluvlastnickému podílu k nebytové jednotce a budově na příslušných pozemcích kupní smlouvou ze dne 15. 7. 2005. Nárok na bezplatné odstranění vad odvozoval z čl. IV uvedené kupní smlouvy, kterým byla sjednána smluvní záruční lhůta na bytovou jednotku v délce 36 měsíců. Stěžovatel v řízení u civilních soudů namítal, že uvedená záruka se vztahuje i na společné části domu a pozemky. Uváděl, že vady žalovanému v otevřené lhůtě řádně vytkl a že jím označené vady se vyskytují i na jeho bytové jednotce.
Nalézací i odvolací soud jeho návrhu nevyhověly, neboť z kupní smlouvy vyplývá, že smluvní záruka byla prodávajícím poskytnuta pouze na bytovou jednotku, nikoliv na společné prostory a pozemky. Pokud jde o vady, které se měly vyskytovat i v bytové jednotce, dospěly soudy k závěru, že v tomto rozsahu stěžovatel neunesl břemeno tvrzení. Nejvyšší soud dovolání, projednané podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl, neboť neshledal, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry soudů. Podstatou jeho argumentace je přesvědčení, že smluvní záruka ohledně bytové jednotky se, s ohledem na princip neoddělitelnosti vlastnictví bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na budově a pozemcích, vztahuje i na budovu a pozemky. Dále tvrdí, že smluvní záruka v případě kupní - spotřebitelské smlouvy - nemůže vyloučit kogentními předpisy stanovený princip nedělitelnosti vlastnictví bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na budově a pozemcích. Nesouhlasí ani se závěry soudů, podle nichž neunesl, pokud jde o existenci vad bytové jednotky, břemeno tvrzení.
Stěžovatel pokládá rozhodnutí soudů za zcela nesprávná, libovolná, nahodilá a neodůvodněná, která je nutno kvalifikovat jako svévolnou aplikaci práva zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí (včetně vyžádaného soudního spisu) z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by napadená rozhodnutí bylo možno považovat za svévolná, jak namítá stěžovatel.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že smluvní záruku v délce 36 měsíců nelze vztáhnout i na vady společných prostor v domě. Zdůraznily, že v kupní smlouvě je precizně rozlišován pojem "bytová jednotka" a "práva spojená" s vlastnictvím bytové jednotky. Prodávající poskytl stěžovateli rozšířenou záruku výslovně pouze na část předmětu koupě, a to v rámci smluvní volnosti a nad rámec zákonné záruky. Vady projevující se ve společných částech domu nebyly prodávajícímu vytčeny ve lhůtě 6 měsíců od převzetí předmětu koupě a právo na jejich odstranění zaniklo podle §599 odst. 1 o. s. ř.
Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu, a to pokud jde o vady, které se měly vyskytnout přímo v bytové jednotce, dále vyplývá, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení. Přes výzvu soudu podle §118 odst. 1 a 3 o. s. ř. totiž konkrétně nedoložil, jak se jím vytýkané vady přímo projevují v jeho bytové jednotce a jakým konkrétním způsobem se tak děje (nebyla ani specifikována poloha bytové jednotky v domě). Soud dospěl k závěru, že nedostatek podstatných tvrzení, k jehož odstranění byl stěžovatel vyzván, nemohl být nahrazen ani předloženými fotografiemi, z nichž požadované konkrétní souvislosti nevyplývají (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 705/2004).
S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Není ani oprávněn v projednávané věci přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů týkající se odpovědnosti žalovaného za vady. Stejně tak mu nepřísluší přehodnocovat závěry městského soudu, podle nichž stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, pokud jde o vady bytové jednotky. Ostatně stěžovatel, který výzvě soudu vyhověl pouze neurčitým podáním, v podstatě pouze opětovně charakterizujícím vady bytového domu, se k odvolacímu jednání ani nedostavil.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci (s výjimkou případných excesů). Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Podle náhledu Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se soudy při rozhodování dopustily libovůle.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel měl možnost v řízení u příslušných soudů včas uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu