ECLI:CZ:US:2014:4.US.3567.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3567/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti ROKOSPOL, a. s. se sídlem Krakovská 1346/15, Praha-Nové Město, zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou se sídlem Eliášova 792/29, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Nd 232/2013-116 ze dne 27. 8. 2013 a návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo vyhověno jejímu návrhu na delegaci vhodnou a věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně, pobočce Zlín.
V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 55/2012 podala stěžovatelka v postavení žalované dne 3. 6. 2013 návrh na delegaci vhodnou ke Krajskému soudu v Brně, neboť mnoho účastníků a svědků bydlí nebo se zdržuje ve Zlínském kraji. S návrhem na delegaci vhodnou souhlasil ze stejných důvodů i žalobce.
Městský soud v Praze vydal dne 10. 6. 2013 usnesení č. j. 26 Cm 55/2012-104, kterým vyzval stěžovatelku k úhradě soudního poplatku z návrhu na delegaci vhodnou ve výši 1 000 Kč a zároveň ji poučil tak, že pokud nebude soudní poplatek uhrazen ve stanovené lhůtě, bude řízení o návrhu na delegaci vhodnou, zastaveno.
Stěžovatelka svůj návrh na delegaci vhodnou přehodnotila a rozhodla se, že od něj upustí. Situaci se rozhodla řešit tím, že úmyslně neuhradila soudní poplatek z návrhu na delegaci vhodnou namísto toho, aby tento návrh vzala zpět, neboť výsledek jednání měl být stejný, tj. řízení o návrhu na delegaci vhodnou mělo být zastaveno.
Stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze v rozporu se svým poučením namísto toho, aby řízení o návrhu na delegaci vhodnou zastavil a ve věci začal jednat, postoupil věc k rozhodnutí o návrhu na delegaci vhodnou k Nejvyššímu soudu jako soudu nejblíže společně nadřízenému.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu mělo podle stěžovatelky dojít k porušení práva na zákonného soudce a na rovnost účastníků v řízení, neboť soud napadeným rozhodnutím podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně, pobočce Zlín, i když pro takový postup nebyly splněny podmínky uvedené v citovaném ustanovení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu, který rozhodl o přikázání věci jinému soudu a vyhověl tak i návrhu stěžovatelky na delegaci vhodnou, aniž zjišťoval, zda stěžovatelka zaplatila soudní poplatek, porušení základního práva stěžovatelky v intenzitě opodstatňující kasační zásah Ústavního soudu.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud ve shodě s návrhem stěžovatelky a postojem žalobce dospěl k závěru, že jsou ve věci dány důvody stanovené v ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. pro přikázání věci k jinému soudu z důvodů vhodnosti. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že s ohledem na to, že žalobce, předseda představenstva stěžovatelky a mnoho svědků bydlí nebo se zdržuje v obvodu navrženého soudu, bude hospodárnější projednání věci před Krajským soudem v Brně, pobočkou Zlín. Rovněž poukázal i na shodný postoj sporných stran k delegaci a skutečnost, že v řízení nevyšlo najevo, že by zde byly další osoby, s jejichž zájmy by bylo přikázání v rozporu.
Ústavní soud neshledává jeho závěry ohledně delegace vhodné jako ústavně rozporné a připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry Nejvyššího soudu ohledně vhodnosti delegace.
Neústavnost napadeného rozhodnutí nemůže způsobit ani okolnost, že prvotní impuls ke zkoumání delegace vhodné dala stěžovatelka.
Skutečnost, že stěžovatelka, poté, co si svůj návrh na delegaci vhodnou rozmyslela, avšak návrh nevzala zpět, nelze z hlediska možného porušení základních práv vykládat k tíži Nejvyššího soudu, který podmínky pro delegaci vhodnou shledal. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, která vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Jelikož byl návrh odmítnut, neshledal Ústavní soud důvod zabývat se návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu