ECLI:CZ:US:2014:4.US.3578.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3578/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky VRL Praha, a. s., IČ: 45272905, se sídlem v Praze, Ke Kablu 378/24, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Smetanova 6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 28 Cdo 1466/2013-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012 č. j. 17 Co 331/2012-141 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2011 č. j. 7 C 132/2009-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení ústavní garance ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Obvodní soud pro Prahu 10 výše uvedeným rozsudkem (výrok I.) uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku řízení částku 455 422 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v důsledku placení nájemného za pozemky ve vlastnictví stěžovatelky ve výši podle smlouvy, jejíž platnost zanikla, namísto výše v místě a čase obvyklé. Obvodní soud dále rozhodl o zamítnutí zbytku nároku vedlejšího účastníka (výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. a IV.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl jako nepřípustné.
Pochybení obecných soudů a dotčení na svém vlastnickém právu stěžovatelka konkrétně spatřuje jednak ve skutečnosti, že soudy nepřijaly její tvrzení, podle nějž nájemní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení byl založen ústní dohodou, a to včetně určení výše nájemného, jednak v nesprávném stanovení obvyklé výše nájmu za pozemky zastavěné stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž přijatým závěrům civilních soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak Obvodní soud pro Prahu 10, tak městský soud v napadených rozsudcích řádně vyhodnotily provedené důkazy a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Pokud jde o stěžovatelkou vznesenou námitku chybného stanovení obvyklé výše nájmu zastavěného pozemku, nelze pominout, jak ostatně ve svém usnesení konstatoval již Nejvyšší soud, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila až v dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud též odůvodnil, proč z tohoto důvodu nemohl k této námitce přihlédnout a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud nemůže odhlédnout ani od skutečnosti, že vzniklou situaci přinejmenším částečně zapříčinila sama stěžovatelka, když v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt vypověděla předchozí nájemní smlouvu, aniž právně jinak zajistila úpravu vztahů mezi ní jako vlastníkem pozemku a vedlejším účastníkem řízení jako vlastníkem stavby na něm stojící, resp. když se jinak nedomáhala ochrany svých vlastnických práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu