ECLI:CZ:US:2014:4.US.3589.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3589/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího správního soudu vydanému pod sp. zn. 8 As 75/13, resp. 8 As 76/13, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2013 se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 75/13, resp. 8 As 76/13.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru zjistil, že navrhovatel podal ústavní stížnost v rozporu s §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že od roku 2007 došlo Ústavnímu soudu přes čtyři sta podání navrhovatele, z nichž většina trpěla stejnými vadami. K jejich odstraňování byl navrhovatel mnohokrát vyzýván s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti (včetně nutnosti být v řízení zastoupen advokátem) i o případných následcích neodstranění vytčených vad.
Jak již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech navrhovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích.
Za dané situace, kdy se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto směru zjistil, že navrhovatel podal ústavní stížnost v rozporu s §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že od roku 2007 došlo Ústavnímu soudu přes čtyři sta podání navrhovatele, z nichž většina trpěla stejnými vadami. K jejich odstraňování byl navrhovatel mnohokrát vyzýván s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti (včetně nutnosti být v řízení zastoupen advokátem) i o případných následcích neodstranění vytčených vad.
Jak již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech navrhovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích.
Za dané situace, kdy se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj