ECLI:CZ:US:2014:4.US.3606.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3606/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Švadlenky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pojkarem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6-8, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 329/2014-134 ze dne 24. července 2014 a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 319/2001-129 ze dne 10. února 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na porušení práv vyplývajících z čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 2. října 2013 návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 319/2001. Jelikož stěžovatel žalobu na obnovu téhož řízení podal již dříve a bylo o ní již dříve pravomocně rozhodnuto, přičemž stěžovatel podle Okresního soudu v Ústí nad Labem nepředložil žádné nové skutečnosti a důkazy, které by byly důvodem obnovy řízení, jmenovaný soud z důvodu, že za tohoto stavu nelze o žalobě stěžovatele na obnovu řízení jednat, neboť tomu brání překážka věci pravomocně rozsouzené, ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž přisvědčil soudu prvního stupně v jeho důvodech rozhodnutí a navíc konstatoval, že předmětná žaloba stěžovatele na obnovu řízení byla podána po uplynutí zákonných lhůt.
Stěžovatel podle ústavní stížnosti žádal o obnovu řízení vedeného před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 319/2001 zejména z důvodu, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje nepravdivá tvrzení, která jsou v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb. Soud prvního stupně podle stěžovatele konstatoval, že o návrhu na povolení obnovy řízení bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 105/2010 - 87 ze dne 12. listopadu 2012 a existuje tedy překážka rei iudicatae. S tímto závěrem ovšem stěžovatel nesouhlasí, neboť mu byl v předchozím řízení o povolení obnovy ustanoven zástupce, který ho zkrátil na jeho procesních právech.
Stěžovatel se podle ústavní stížnosti domnívá, že ústavní stížností napadená usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem nerespektovala platná ustanovení občanského soudního řádu o překážce věci rozhodnuté a byla vydána v rozporu s nimi, a dále dle názoru stěžovatele vycházela z nedostatečně a vadně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel spatřuje nesprávnost obou výše uvedených rozhodnutí a porušení svých práv v tom, že tyto nekonstatovaly skutečnost, že nastaly nové skutečnosti, které umožňují povolení obnovy.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Zákon o Ústavním soudu v ust. §72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Podle ust. §237 o. s. ř. (dále jen "o.s.ř.") platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se Ústavní soud vždy zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Z tohoto důvodu je proto jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (s výjimkou námitek, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva), a proto účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu mohl stěžovatel podat podle ust. §237 o. s. ř. přípustné dovolání, když podání tohoto dovolání nebránila žádná překážka stanovená ust. §238 o. s. ř. O možnosti podat dovolání byl stěžovatel odvolacím soudem též řádně poučen. Dotazem na Okresní soud v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovolání v projednávané věci nepodal, přičemž lhůta k jeho podání již uplynula.
Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v projednávané věci před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka