ECLI:CZ:US:2014:4.US.3714.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3714/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo pro rekreační bydlení, se sídlem Zborovská 30, Praha 5, právně zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 3528/2011-578, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011 č. j. 28 Co 699/2010-517 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 7. 2010 č. j. 9 C 39/2007-421, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 9. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 6. 12. 2006 č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB, kterým bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") rozhodnuto o restitučním nároku Přemysla Míta, Jany Bártové a Pavly Imrichovičové (dále jen "oprávněné osoby") vůči v tomto rozhodnutí blíže specifikovaným pozemkům, nacházejícím se v k. ú. Přestavlky. Stěžovatel se konkrétně domáhal určení, že uvedené osoby nejsou spoluvlastníky některých z těchto pozemků. Kromě toho bylo tímto rozsudkem určeno, že uvedené osoby, jež v řízení před obecnými soudy rovněž vystupovaly jako žalobci, jsou spoluvlastníky jiných pozemků, vůči nimž uplatnily restituční nárok. V tomto rozsahu bylo proto v neprospěch stěžovatele nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") se s názorem soudu nalézacího ztotožnil a s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud s poukazem na svou judikaturu konstatoval, že stěžovatelem nastolené otázky byly v jeho rozhodovací praxi vyřešeny, a proto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
4. Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vedlejší účastníci jako oprávněné osoby ve smyslu §4 zákona o půdě u pozemkového úřadu včas uplatnily svůj restituční nárok a prokázaly splnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. n) a k) zákona o půdě. Zároveň vzal za prokázané, že vydání pozemků nebrání žádná ze zákonných překážek vydání.
5. Ve vztahu k překážce podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě obecné soudy uzavřely, že stavby na sporných pozemcích mají povahu staveb jednoduchých, podpovrchových nebo nejsou stavbami ve smyslu občanskoprávním, a nejedná se tedy o zastavěné pozemky, případně byly tyto pozemky zastavěny až po dni účinnosti zákona o půdě, a tudíž je lze vydat. Zejména odvolací soud se pak zabýval námitkou funkčního propojení pozemků a staveb, avšak konstatoval, že se v daném případě nejedná o ucelený areál, neboť rozdílné vlastnické vztahy k pozemkům a stavbám nemají za následek, že by daná oblast přestala fungovat jako rekreační areál.
6. V souvislosti s další možnou překážkou obecné soudy konstatovaly, že oblast, v níž se sporné pozemky nacházejí, nebylo možné považovat za chatovou osadu ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Chatovou osadu mohly dle nalézacího soudu tvořit pouze prostorově soustředěné stavby určené pro individuální rekreaci, přičemž od tohoto vymezení je potřebné odlišovat stavby pro dočasné ubytování, tedy objekty určené k provozování podnikatelským způsobem, příp. jako zotavovny či podniková rekreační zařízení. Tento soud vzal za prokázané, že v předmětné oblasti bylo na základě usnesení vlády republiky Československé č. 565 ze dne 29. 5. 1957 (dále jen "usnesení vlády č. 565") a závazného režimu pro výstavbu slapské rekreační oblasti, vybudováno cca 400 chat, 8 ubytoven a 2 hotelů, přičemž se převážně jednalo o rekreační objekty pro dočasné ubytování, a nikoliv chaty pro individuální rekreaci. K pozdějším převodům vlastnictví pozemků na třetí osoby v rozporu se zákonem o půdě nebylo možné přihlížet. Odvolací soud tyto závěry potvrdil, přičemž zdůraznil, že danou oblast nebylo možné považovat za chatovou osadu ani k datu účinnosti zákona o půdě. Soudy přitom vycházely z restriktivního výkladu tohoto ustanovení, a to zejména ze skutečnosti, že účel rekreace nelze povyšovat nad účel restitucí.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze strany oprávněných osob nebyl nikdy vyzván k vydání předmětných pozemků, jak to předpokládá §9 odst. 1 zákona o půdě. Z tohoto důvodu nemohla nikdy začít plynout ani lhůta podle odstavce 4 tohoto ustanovení, v důsledku čehož nemohl v dané věci rozhodnout ani pozemkový úřad. Obecné soudy měly rozhodovat svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti i při posouzení existence zmíněných překážek vydání. Při posuzování, zda se nejedná o zastavěný pozemek podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, měly zohlednit funkční spojení předmětných pozemků a jejich prostorovou návaznost, tedy že se jedná o takové spojení nemovitostí, které vykazuje povahu uceleného souboru nemovitostí (areálu). Dalšího porušení kogentní normy se pak měly dopustit při hodnocení, zda se v případě těchto pozemků jedná o chatovou osadu ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Dle stěžovatele měly dospět k závěru, že se na daném území nachází chatová osada zřízená na základě územního rozhodnutí vydaného Odborem výstavby a vodního hospodářství Rady KNV Praha č. j. Výst. 154-24 10685/59 ze dne 30. 9. 1959 (dále jen "územní rozhodnutí z roku 1959"). Odmítnutí závěru, že daná lokalita je chatovou osadou, z důvodů, že jsou v ní objekty sloužící komerčním účelům (např. hotel, restaurace a penzion), představuje přepjatý formalismus. Konečně namítá porušení zásady zákazu deformace důkazů; toho se měly obecné soudy dopustit, když konstatovaly neexistenci výše uvedeného územního rozhodnutí z roku 1959, ačkoliv jeho existenci bylo možné dovodit z jiných předložených důkazů.
8. Po obeznámení se s ústavní stížností, přiloženými rozhodnutími a vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně podotýká, že interpretace a aplikace podústavního práva je primárním úkolem obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je oprávněn zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Jak přitom konstatoval již v řadě svých rozhodnutí [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)], typicky půjde o případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). I v dané věci tak Ústavní soud zvažoval právě to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů z těchto postulátů nevybočuje.
10. Ačkoliv stěžovatel existenci zmíněného extrémního rozporu s principy spravedlnosti tvrdí, ve své stížnosti ve skutečnosti pouze pokračuje v polemice s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, jejichž přehodnocení se dožaduje. Na všechny jeho námitky již přitom bylo ze strany obecných soudů dostatečným způsobem reagováno v rámci jejich rozhodnutí.
11. Jestliže obecné soudy upřednostnily restriktivní výklad ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě, učinily zadost požadavkům, které na jejich rozhodování v restitučních věcech klade judikatura Ústavního soudu. Vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být jejich účel, jímž je vydání nemovitosti oprávněným osobám. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady uvedené v tomto ustanovení, pozemek vydat nelze [nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113)]. Obdobně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 ze dne 14. 7. 2004 (N 96/34 SbNU 35) Ústavní soud zdůraznil, že institut překážek ve vydání nemovitosti je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků, a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu v dané věci není dán takovýto převažující veřejný zájem nebo právo třetích osob, přičemž postupovaly v intencích nálezu sp. zn. II. ÚS 203/94 ze dne 20. 12. 1995 (N 88/4 SbNU 319). V rozsudku nalézacího soudu je v případě každého pozemku vysvětleno, z jakého důvodu není dána překážka jeho vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a rovněž proč se nejedná o chatovou osadu ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Napadená rozhodnutí jsou založena na dostatečných skutkových zjištěních a právní závěry v nich uvedené jsou řádně a racionálně odůvodněny, a to s přihlédnutím k účelu aplikovaných restitučních předpisů. Za okolností, kdy hmotněprávní závěry obecných soudů nevykazují extrémní vybočení z ústavních kautel, nepřísluší Ústavnímu soudu do nich jakkoliv zasahovat. K námitce, dle níž obecné soudy dospěly k závěru o neexistenci územního rozhodnutí z roku 1959, Ústavní soud uvádí, že z napadených rozhodnutí žádné takové konstatování nevyplývá.
13. Zjevně neopodstatněná je konečně i námitka stěžovatele, dle níž předmětné restituční řízení nebylo řádně zahájeno, neboť jej oprávněné osoby k vydání nemovitostí nikdy nevyzvaly. Závěr obecných soudů, dle nichž k řádnému zahájení restitučního řízení postačuje včasné podání návrhu na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Řízení u pozemkového úřadu je ostatně svou povahou řízením správním, a jako takové je zahájeno procesně právním úkonem, tedy podáním u pozemkového úřadu. Výzva k vydání nemovitosti adresovaná povinné osobě je naopak úkonem hmotněprávním, který nemá vliv na zahájení řízení před správním orgánem. Oprávněné osoby uplatnily své právo u pozemkového úřadu dne 23. 12. 1992, tedy řádně a ve lhůtě k tomu určené. Tímto dnem bylo zahájeno řízení u pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Naopak výše uvedená interpretace předestřená stěžovatelem by byla v příkrém rozporu s názorem Ústavního soudu, dle něhož mají stát a jeho orgány povinnost vykládat restituční zákony v souladu se zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. V konečném důsledku by též popírala názor Ústavního soudu, dle něhož neuplatněním výzvy vůči povinné osobě nezaniká nárok oprávněné osoby na vydání nemovitostí, byl-li řádně a včas uplatněn u pozemkového úřadu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 705/02 ze dne 5. 5. 2004 nebo sp. zn. II. ÚS 621/02 ze dne 1. 7. 2004).
14. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu