ECLI:CZ:US:2014:4.US.3774.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3774/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. S., právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. prosince 2012, č.j. 18 T 11/2012-3572, a Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2013, č.j. 9 To 1/2013-3860, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, č.j. 6 Tdo 687/2013-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 8 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1, v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odstavců 1 a 6 písmeno a) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu desíti let. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze citovaným rozhodnutím zrušil rozsudek krajského soudu a nově stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odstavce 1 trestního zákona, a nově jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců do věznice s dozorem; dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dle obžaloby měl jako jednatel obchodní společnosti zatajit, že tato je avalem blankosměnky mezi třetí osobou a stěžovatelem jako dlužníkem na částky 13.000.000,- Kč a 20.000.000,- Kč, což by vedlo k neposkytnutí úvěru společnosti stěžovatele (skutek 1). Dále jako jednatel obchodní společnosti uzavřel smlouvu o úvěru pro svoji společnost na částku 270.000.000,- Kč, přičemž ještě před prvním čerpáním, v rozporu s úvěrovou smlouvou, avaloval další závazek na částku 150.000.000,- Kč týkající se vztahu jiných obchodních subjektů (skutek 2).
K prvnímu skutku stěžovatel opakovaně uvedl, že úmyslně nic nezamlčel, neboť smluvené částky z půjček, avalovaných společností stěžovatele, stěžovatel od věřitele vůbec nepřevzal. Nedošlo tedy k uzavření platné smlouvy a tedy ani blankosměnky nemohly být považovány za platné. Nedošlo proto k naplnění skutkové podstaty prvního trestného činu. Pokud se jedná o druhý skutek, společnost poskytující úvěr byla o ručení za jiný úvěr informována a souhlasila s ním. Nadto byl úvěr společnosti stěžovatele dostatečně zajištěn majetkem dlužníka.
Uvedené skutečnosti stěžovatel opakoval v řízení před obecnými soudy. Ty však jeho námitky nevyslyšely a v rozporu se zásadou in dubio pro reo jej shledly vinným a odsoudily jej, jak výše uvedeno. Za daného stavu věci stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 T 11/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel si nepočínal v jím ovládaných společnostech s péčí řádného hospodáře. Významným zdrojem příjmů těchto společností bylo refinancování dřívějších úvěrů, přičemž se pokoušel zabránit poskytnutí informací nezbytných pro získání dalšího úvěru, a to i s využitím nestandardně vedeného účetnictví. Soud dále nezjistil, že by záruky přesahovaly úvěr, jak uvedl stěžovatel, naopak zjistil jejich nedostatečnou výši. Trestnost jednání stěžovatele je přitom založena na uvedení nepravdivých, či hrubě zkreslených údajů, případně zamlčení podstatných údajů. Námitka, že v případě prvého skutku nedošlo k naplnění uzavřených smluv a záruky tedy neexistovaly, proto rovněž neobstojí. Odvolací soud zhodnotil závěry krajského soudu jako správné, pouze s výjimkou kvalifikované skutkové podstaty, spočívající ve znaku výše způsobené škody. K této provedl vlastní dokazování a v jeho důsledku dospěl k závěru pro stěžovatele příznivějšímu, vedoucímu ke snížení nepravomocně uloženému trestu. Námitkami stěžovatele se dostatečně zabýval i Nejvyšší soud, který v řízení o dovolání dospěl k závěru, že toto je zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou novou okolnost, sám opakovaně odkázal na již užité námitky, jimiž se soudy zabývaly a s nimiž se dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení při tom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu