ECLI:CZ:US:2014:4.US.3825.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3825/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Z-Group Steel Holding, a. s., IČ: 000 11 380, se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1229, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem č. 462, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013 č. j. 6 As 94/2013-26 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2013 č. j. 62 A 79/2012-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů ve správním soudnictví, a to pro tvrzené porušení jejího ústavně zaručeného základního práva, založeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou na řízení o žalobě Nejvyššího státního zástupce proti Energetickému regulačnímu úřadu za účasti Zdeněk - Sun, s. r. o., ve věci rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 31. 12. 2010 č. j. 13916-26/2010-ERU, jímž byla společnosti Zdeněk - Sun, s. r. o. udělena licence k výrobě elektřiny. Své rozhodnutí Krajský soud v Brně odůvodnil skutečností, že stěžovatelka jako společník společnosti Zdeněk - Sun, s. r. o. nebyla přímo dotčena na svých právech a povinnostech vydáním rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a nemůže ani být přímo dotčena jeho zrušením. Legitimní obchodní zájem mateřské společnosti nepředstavuje podle Krajského soudu v Brně žádné veřejné subjektivní právo, stejně jako stěžovatelkou namítané riziko ztráty pracovních míst.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Brně a pro přesvědčivost doložil, že jde o ustálený právní názor, vyjádřený již dříve v judikatuře Nejvyššího správního soudu, na kterou v rozhodnutí odkázal s uvedením stěžovatelce dostupného zdroje.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud přezkoumal obě napadená rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a konstatuje, že neshledal vady tvrzené stěžovatelkou, které by mohly nepřípustně postihnout některé z jejích ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo by byly v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Není přitom v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat závěry soudů ve správním soudnictví, pokud jde o výklad podústavních norem, jestliže tyto závěry nepředstavují nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv a svobod.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů ve správním soudnictví je zřejmé, že se zevrubně zabývaly otázkou, zda stěžovatelka splňuje zákonné podmínky pro postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu §34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Odkazem na starší rozhodnutí v obdobných věcech nebyla stěžovatelka nucena dohledávat důvody rozsudku na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, neboť odůvodnění napadeného rozsudku samo obsahuje dostačující argumentaci pro vysvětlení jeho výroku, byť i formou citace relevantní argumentace z dřívější judikatury. Smyslem odkazu na citované rozhodnutí (jak je ve svých rozhodnutích uvádí i Ústavní soud) je naopak posílit důvěru ve vydané rozhodnutí.
Ústavní soud se ostatně ztotožňuje se závěrem správních soudů, že společník obchodní společnosti není osobou, která by mohla být přímo dotčena na svých veřejných subjektivních právech a povinnostech ať již ve správním řízení o udělení licence "jeho" obchodní společnosti jako samostatné právnické osobě, nebo v následném řízení o žalobě proti rozhodnutí o udělení licence ve správním soudnictví.
Účasti v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se nelze domáhat ani poukazem na znění §2 s. ř. s., neboť obecnou formulací: "(soudy) rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon" má tento zákon na mysli pravomoc správních soudů rozhodovat o žalobách a návrzích podle §4, v nichž nejde o ochranu veřejných subjektivních práv, dotčených činností veřejné správy [např. řízení podle §94 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu