ECLI:CZ:US:2014:4.US.3829.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3829/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Vraclavská 200/II, Vysoké Mýto, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 462/2013-479 ze dne 10. 10. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 13 P 69/2011-403 ze dne 5. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 13 P 69/2011-403 ze dne 5. 6. 2013 zamítl návrh stěžovatele (otce), aby byli jeho nezletilí synové svěřeni do jeho péče. Okresní soud dále rozhodl, že se výchovné opatření neukládá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím usnesením č. j. 13 P 69/2011-428 ze dne 26. 7. 2013 uložil okresní soud stěžovateli povinnost uhradit náklady státu ve výši 29.000,- Kč. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 26 Co 462/2013-479 ze dne 10. 10. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil; změnil toliko výrok o náhradě nákladů státu v tom smyslu, že stěžovatel je povinen uhradit částku 23.050,- Kč a matka nezletilých částku 12.400,- Kč.
Stěžovatel napadl oba výše uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž uvedl, že krajský soud dospěl k závěru, že od doby posledního rozhodování o změně výchovného prostředí sice došlo ke dvěma změnám, a to že se matka přestěhovala z Vysokého Mýta do Chocně a že obě děti projevily přání žít u otce, nicméně tyto změny dle krajského soudu neodůvodňovaly změnu výchovného prostředí. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že dostatečně nepřihlédly ke všem relevantním okolnostem a především nevěnovaly patřičnou pozornost názoru dětí a jejich negativnímu vztahu k příteli matky. Rovněž skutečnost, že matka mění opakovaně bydliště, naposledy těsně po rozhodnutí odvolacího soudu, dětem citelně škodí, a to jednak vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a dále z toho důvodu, že musí dojíždět do školy a v novém prostředí nikoho neznají. Kromě toho matka děti výchovně nezvládá, jestliže se tyto nachází u otce, tak se obdobné problémy nevyskytují. Matka také v minulosti zanedbávala u dětí lékařskou péči, kteroužto, dle stěžovatele zásadní, skutečnost, obecné soudy nijak nezohlednily. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že svěření dětí do jeho péče by z jejich hlediska představovalo pozitivní změnu a bylo by jak v jejich zájmu, tak i v souladu s jejich přáním. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily shora vyjmenovaná ustanovení Listiny a Úmluvy o právech dítěte. Rozhodnutí obecných soudů byla nadto opřena o neúplně zjištěný skutkový stav věci, neboť okresní soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stěžovatelem navržený důkaz výslechem svědků (sester stěžovatele) a ani sám z úřední povinnosti nezkoumal osobu přítele matky, který se na výchově dětí rovněž podílí. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na svěření nezletilých dětí do jeho péče. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že ve věcech práva rodinného zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1796/07, II. ÚS 2311/08, III. ÚS 1328/08 či IV. ÚS 2887/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je věcí obecných soudů, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Přezkum činnosti obecných soudů ze strany Ústavního soudu se v těchto případech omezuje toliko na posouzení ústavní konformity jejich postupu.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo zodpovězení otázky, zda od poslední úpravy poměrů nezletilých dětí došlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí ve věci. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s poukazem na provedené dokazování vyložily, proč dospěly k závěru, že změna výchovného prostředí ve smyslu návrhu otce není potřebná; obě napadená rozhodnutí byla založena na skutečnostech majících oporu v provedeném dokazování a byla řádně a přesvědčivě odůvodněna. Za těchto okolností nebylo možno, z hlediska ústavněprávního, obecným soudům nic vytknout a Ústavní soud nemohl jejich úvahy, vzhledem k výše popsaným limitům své přezkumné činnosti, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožnil, nebyla sama o sobě způsobilá konstituovat neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.
K námitce stěžovatele, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, Ústavní soud podotýká, že obecné soudy skutečně adresně nereagovaly na jeho důkazní návrh ze dne 20. 1. 2012, nicméně tuto skutečnost nepovažuje za natolik významnou, že by zpochybnila ústavní konformitu řízení jako celku. Ústavní soud ustáleně judikuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka je možné mimo jiné i tehdy, jestliže důkaz, který jím byl navržen, je nadbytečný, neboť směřuje k prokázání skutečnosti, která již byla v řízení dostatečně doložena. Předmětný důkazní návrh se měl dle svého odůvodnění vztahovat k podmínkám výchovného prostředí u stěžovatele, nicméně z něj nebylo zřejmé, jaké skutečnosti, kromě těch, které již byly obecným soudům známy, by z takového dokazování měly vyplynout. Stěžovatel kromě formální námitky neprovedení důkazu neuvedl ani v ústavní stížnosti, jak konkrétně se absence provedení tohoto důkazu měla promítnout do skutkových zjištění, tzn., v jakém ohledu tato byla neúplná či nesprávná. Ústavní soud proto ani v tomto ohledu stěžovateli nepřisvědčil a porušení jeho ústavně zaručených práv neshledal.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu