ECLI:CZ:US:2014:4.US.4009.13.1
sp. zn. IV. ÚS 4009/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. C., Vazební věznice P. O. BOX 99, Brno, právně zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Holubem, Gajdošova 7, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 1 Nt 435/2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 2 To 1/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo na základě evropského zatýkacího rozkazu slovenského Okresního soudu Bratislava III. ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. 3 Nt 7/2012 rozhodnuto o předání stěžovatele do Slovenské republiky, a to k výkonu ochranného opatření - ústavního psychiatrického léčení. Toto vydání bylo podmíněno možností stěžovatele podat ve Slovenské republice návrh na obnovu řízení a s tím, že mu bude umožněno být přítomen u soudního jednání. Proti tomuto usnesení podanou stížnost pak vrchní soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatel ve svém návrhu konstatuje, že v soudním řízení dožadujícího se státu nebyly dodrženy jak procesní, tak i hmotněprávní ustanovení pro uložení ochranného opatření. Stěžovatel v průběhu vydávacího řízení několikrát navrhoval, aby byl vypracován nezávislý znalecký posudek z oboru psychiatrie, kterým by bylo prokázáno, že uložení ochranného léčení bylo v dožadujícím státě uloženo v rozporu s platnými předpisy. Nepřípustnost svého vydání dovozuje stěžovatel z ustanovení §393 písm. m) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení je vydání do dožadujícího se státu nepřípustné v případě, že by osoba byla vzhledem ke svému věku a osobním poměrům při zohlednění závažnosti trestného činu, ze kterého je obviněna, zřejmě nepřiměřeně postižena. Toto nepřiměřené postižení vidí stěžovatel v uložení ochranného opatření, což bude ve svém výsledku pro něj znamenat omezení na osobní svobodě. Stěžovatel má za to, že tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti na vypracování znaleckého posudku, byla porušena jeho ústavní práva, zejména pak práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyšel při posuzování předmětného případu především z toho, že české orgány v rámci předávacího řízení nemohou přezkoumávat správnost rozhodnutí o uložení ochranného opatření cizozemskými soudy. Toto spadá jednoznačně do jurisdikce orgánů slovenských orgánů činných v trestním řízení. Z úhlu pohledu českého Ústavního soudu je podstatné především sledování základních kautel spravedlivého procesu před českými soudy. Podle náhledu Ústavního soudu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zcela ústavně konformní a v podstatě jim není čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu