ECLI:CZ:US:2014:4.US.4523.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4523/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Kariéra spol. s r. o., Vinohradská 2396/184, Praha 3, právně zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Baťkem, Sokolovská 394/17, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 69 Co 293/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka na základě písemně potvrzených objednávek zajistila pro vedlejšího účastníka uveřejnění inzerce v tisku, přičemž mu poskytla slevu ze základní ceny inzerce, a to pod podmínkou, že takto snížená cena bude zaplacena v termínu splatnosti faktur. Vedlejší účastník zaplatil předložené faktury až po splatnosti a z toho důvodu se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky, odpovídající poskytnutým slevám. Zatímco obvodní soud stěžovatelce v plném rozsahu vyhověl, městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k odlišnému názoru a rozsudek soudu prvního stupně změnil. Svůj postup odůvodnil obvodní soud tak, že ve věci nebyla prokázána dohoda o splatnosti sporné faktury a stěžovatelce tak nevzniklo právo na doplatek poskytnuté slevy.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti věnuje právnímu rozboru situace, kdy v řízení před obecnými soudy není sjednána splatnost závazku a kdy dochází k aplikaci ustanovení §340 odst. 2 a §584 odst. 1 zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v obdobné věci (I. ÚS 633/11), kde stěžovatelka vystupovala v roli vedlejšího účastníka, dospěl Ústavní soud k závěru, že uzavřená smlouva je svou podstatou inominátní, nicméně se blíží smlouvě komisionářské a z toho důvodu obecný soud aplikoval právní úpravu, která je svým obsahem a účelem s předmětnou inominátní smlouvou v nejužším vztahu. V dané věci šlo dle Ústavního soudu přesně dovodit, kterým okamžikem je faktura splatná.
Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že napadené rozhodnutí nebylo pro něj předvidatelné a bylo ve své podstatě překvapivé. Upozorňuje přitom na situaci, že obdobné věci rozhodují u Městského soudu v Praze pouze dva odvolací senáty, přičemž každý z nich dospívá ve stejné věci k odlišnému závěru. Výsledek sporu tak odpovídá náhodnému nápadu věci tomu kterému senátu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Poukazuje-li stěžovatelka na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 633/11, nutno konstatovat, že se jedná "pouze" o usnesení, pročež se jeho účinky vztahují toliko na účastníky daného řízení. Je sice pravdou, že jednou z účastnic řízení byla i stěžovatelka, nicméně se v daném případě nejedná o nerespektování názoru Ústavního soudu, ale spíše o nejednotnost judikatury obecného soudu. Stěžovatelka vychází z toho, že závěry zmíněné v usnesení sp. zn. I. ÚS 633/11 jsou právním výkladem Ústavního soudu. Zde je však třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud zde konstatoval pouze ústavní konformnost závěrů odvolacího soudu. To však samo o sobě nevylučuje, aby městský soud dospěl k závěru odlišnému, pokud tento svůj závěr řádně odůvodní, což se z ústavněprávního hlediska také stalo. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, z jakých skutkových a právních okolností vyšel, jak je hodnotil a následně k jakým závěrům dospěl. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat obecným soudům do výkladu tzv. jednoduchého práva.
Jiná věc je, že nejednotnost rozhodování obecného soudu nepřispívá k posilování právní jistoty účastníků řízení, nicméně tato nejednotnost sama o sobě nevytváří vadu řízení natolik intenzivní, aby jí mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, to náleží především soudu nejvyššímu.
Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu