ECLI:CZ:US:2014:4.US.500.12.1
sp. zn. IV. ÚS 500/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 19. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 500/12 ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Mrštného, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, se sídlem Jaselská 205, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, byl změněn výrok o nákladech řízení tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 89 403 Kč, a jímž byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
I. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011 v části, v níž byl změněn výrok II rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011, a výrokem II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Česká kancelář pojistitelů (dále jen "vedlejší účastnice") podala dne 26. 9. 2007 u okresního soudu žalobu, v níž požadovala uhrazení částky 34 995 Kč s příslušenstvím; jednalo se o částku, kterou vedlejší účastnice vyplatila dle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, jako odškodnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Tuto částku poté vedlejší účastnice vymáhala po stěžovateli, který dopravní nehodu způsobil.
3. Obecné soudy vycházely z následujících skutkových zjištění: stěžovatel uzavřel dne 12. 8. 2003 s pojišťovnou Kooperativa, a. s., (dále jen "pojišťovna") smlouvu o pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla (povinné ručení), ve které se zavázal k placení ročního pojistného ve výši 3 420 Kč. Jelikož se s dílčí platbou ve výši 837 Kč dostal do prodlení, zaslala mu pojišťovna upomínku ze dne 16. 7. 2004 s tím, že nedojde-li k úhradě do jednoho měsíce, pojištění zanikne dle §12 zákona č. 168/1999 Sb. Stěžovatel se dne 10. 9. 2004, tedy po marném uplynutí lhůty pro dodatečné uhrazení dlužné částky, dostavil do pobočky pojišťovny, zde zaplatil požadovanou částku a současně i pojistné na následující rok. Zaměstnankyně pojišťovny peníze přijala a vystavila stěžovateli potvrzení o zaplacení. Stěžovatel se na základě jednání pracovnice pojišťovny domníval, že jeho pojištění trvá, a toto jeho přesvědčení bylo dále upevněno tím, že od pojišťovny obdržel tzv. zelenou kartu pro období od 12. 8. 2004 do 11. 8. 2005. Dne 9. 10. 2004 stěžovatel zavinil dopravní nehodu, kterou způsobil škodu ve výši 34 995 Kč. Pojišťovna se stěžovatelem zpočátku jednala jako se svým pojištěncem, například když obhlídku vozidla prováděl likvidátor pojišťovny, nicméně dne 9. 2. 2005 stěžovateli písemně oznámila, že jeho pojištění zaniklo ke dni 17. 8. 2004, neboť včas neuhradil nedoplatek na pojistném. Odškodnění proto poškozenému poskytla z garančního fondu vedlejší účastnice, která následně příslušnou částku, jak již bylo uvedeno, vymáhala prostřednictvím žaloby po stěžovateli.
4. Okresní soud nejprve žalobu vedlejší účastnice zamítl rozsudkem č. j. 10 C 222/2007-85 ze dne 29. 5. 2008. Soud sice vzal za prokázané, že formálně k zániku pojištění došlo, nicméně uplatněný nárok posoudil jako odporující dobrým mravům; stěžovatel sice formálně nebyl pojištěn, nicméně tento stav do značné míry zavinila pojišťovna, neboť kdyby od něj nepřevzala peníze, stěžovatel by nepochybně uzavřel pojistnou smlouvu novou a nárok vedlejší účastnice by tak nevznikl. Krajský soud k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 22 Co 439/2008-102 ze dne 26. 2. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice by měla mít právo na uspokojení svého zákonného nároku, jelikož to nebyla ona, ale třetí osoba (pojišťovna), kdo jednal vůči stěžovateli v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud poté rozsudkem č. j. 10 C 222/2007-196 ze dne 19. 11. 2009 žalobu zamítl s tím, že se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že obsahem zásilky zaslané pojišťovnou stěžovateli byla i zmíněná upomínka, a že tedy doručením zásilky počala běžet lhůta, jejímž marným uplynutím zaniklo pojištění stěžovatele. I proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, kterému krajský soud rozsudkem č. j. 22 Co 244/2010-215 ze dne 21. 9. 2010 vyhověl, opět rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. I krajský soud se zabýval otázkou doručení upomínky o nezaplacení pojistného a na základě provedených důkazů, mimo jiné také výpovědi samotného stěžovatele při prvním jednání před okresním soudem, dospěl k závěru, že se vedlejší účastnici její tvrzení o doručení upomínky prokázat podařilo.
5. Okresní soud, v pořadí třetím, rozsudkem č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici celkem 34 995 Kč s příslušenstvím. Okresní soud konstatoval, že byly splněny veškeré podmínky pro úspěšné uplatnění nároku, tzn. že stěžovatel odpovídal za způsobenou škodu dle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že neměl v rozhodné době osobní automobil, kterým škodu způsobil, pojištěn a že vedlejší účastnice vyplatila poškozenému z garančního fondu částku odpovídající způsobené škodě. Ve vztahu k nákladům řízení aplikoval okresní soud ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádné ze stran s odůvodněním, že vznik soudního sporu nezavinil v podstatě ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice, ale pojišťovna. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak vedlejší účastnice (do výroku o nákladech řízení), tak i stěžovatel (do všech výroků). Krajský soud posléze rozsudkem č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011 rozhodnutí soudu ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 89 403 Kč (výrok I). Současně stěžovatele zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč (výrok II). Krajský soud ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že postup pojišťovny sice nebyl zcela korektní, nicméně tuto okolnost, tj. jednání třetí osoby stojící vně vztahu účastníků tohoto řízení, nelze promítnout do jejich procesního vztahu v otázce náhrady nákladů řízení, potažmo ji hodnotit v neprospěch úspěšné vedlejší účastnice, která neměla možnost ovlivnit jednání pojistitele a při uplatnění svého postižního práva postupovala zcela v intencích zákona.
6. Stěžovatel napadl posledně uvedený rozsudek krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že rozhodnutím o nákladech řízení dle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu došlo v jeho případě k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel odkázal na rozsudek č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011, v němž okresní soud rozhodl o nákladech řízení dle §150 občanského soudního řádu, čímž se dle přesvědčení stěžovatele ústavně konformním způsobem vyrovnal s nerovností postavení účastníků, kdy proti sobě stojí na jedné straně fyzická osoba a na straně druhé zákonem zřízená profesní organizace. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kdy úspěch ve věci závisel na chování třetí strany a kdy výkon práva na náhradu nákladů řízení ze strany vedlejší účastnice by byl v rozporu s dobrými mravy, okresní soud správně rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že jednání vedlejší účastnice se řídí zákonem č. 168/1999 Sb. a je vystavěno na objektivních skutečnostech. Jestliže byla poškozenému způsobena škoda provozem vozidla, za kterou odpovídá konkrétní osoba, a k tomuto vozidlu nebylo, lhostejno z jakého důvodu, uzavřeno povinné zákonné smluvní pojištění odpovědnosti, je vedlejší účastnice povinna poškozenému škodu uhradit z garančního fondu a okamžikem, kdy tak učiní, jí vzniká nárok na to, aby jí bylo toto plnění uhrazeno. Jedná se tedy o standardní nárok, který vzniká ze zákona. Výrok soudu, jímž bylo vedlejší účastnici, osobě veřejného práva, přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, které nebyly vzhledem k materiálnímu a personálnímu vybavení zákonem zřízené instituce účelnými a důvodně vynaloženými náklady, představuje dle stěžovatele významné porušení principu rovnosti účastníků řízení. Výkon práva vedlejší účastnice nekorigovaný ustanoveními §3 občanského zákoníku ani §150 občanského soudního řádu pak dle stěžovatele představuje rovněž citelný neoprávněný zásah do jeho majetkové sféry. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak je výše uvedeno, tzn. aby napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
8. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Na rozhodnutí krajského soudu odkázal ve svém vyjádření i okresní soud s tím, že nemá, co by dále dodal. S názorem, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, se ztotožnila i vedlejší účastnice, která měla za to, že ústavní stížnost by měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Vedlejší účastnice zdůraznila, že sám Ústavní soud judikuje, že není oprávněn detailně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Za situace, kdy krajský soud řádně zdůvodnil, proč nepovažoval za vhodné aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu tyto jeho úvahy přehodnocovat. Pokud jde o účelnost nákladů vynaložených ze strany vedlejší účastnice na zastoupení advokátem, pak je třeba zdůraznit, že vedlejší účastnice není osobou veřejného práva a ani rozsah její činnosti nemá veřejnoprávní charakter. Vedlejší účastnice není napojena na státní rozpočet, nehospodaří s veřejnými prostředky, ani není vybavena mocenskou nadřazeností či donucovací pravomocí. Z tohoto důvodu nelze některá rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud zabýval postavením Pozemkového fondu České republiky, České televize, fakultní nemocnice či statutárního města, vztáhnout na vedlejší účastnici.
9. Ústavní soud zaslal předmětná vyjádření stěžovateli k replice, nicméně ten svého práva vyjádřit se k jejich obsahu nevyužil.
III.
10. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení (§44 zákona o Ústavním soudu). Dle sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012 č. Org. 72/12, vyhlášeného pod č. 469/2012 Sb., se na řízení zahájená před datem 1. 1. 2013 aplikuje ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb.), Ústavní soud již tedy není povinen zjišťovat stanovisko účastníků řízení k upuštění od ústního jednání. Pokud se na toto stanovisko v minulosti dotázal, nebrání absence souhlasu ze strany některého účastníka, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.
11. Stěžovatel sice napadl rozhodnutí krajského soudu jako celek (en bloc), nicméně jeho námitky se týkaly výlučně výroku o nákladech řízení. Ústavní soud proto v prvé řadě přezkoumal tuto část napadeného rozhodnutí.
12. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].
13. V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud vyložil ustanovení §150 občanského soudního řádu nepřiměřeně restriktivním způsobem, a jeho výklad proto nemůže z hlediska principu spravedlivého procesu, který zahrnuje i zákaz svévolného výkladu právních norem, obstát. Krajský soud přezkoumával mimo jiné výrok II rozhodnutí okresního soudu týkající se nákladů řízení, jímž okresní soud v důsledku aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že vznik soudního sporu nezavinil v podstatě ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice, ale pojišťovna. Krajský soud uvedený výrok změnil, přičemž toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že "nelze tuto okolnost, tj. jednání třetí osoby stojící vně vztahu účastníků tohoto řízení, promítnout do jejich procesního vztahu v otázce náhrady nákladů řízení, potažmo ji hodnotit v neprospěch úspěšného žalobce, který neměl možnost ovlivnit jednání pojistitele a při uplatnění svého postižního práva postupoval zcela v intencích zákona" (str. 5 rozsudku krajského soudu).
14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)]. Z dikce ustanovení §150 občanského soudního řádu přitom, pokud jde o pojem "důvodů hodných zvláštního zřetele", nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit. Ústavní soud má, vzhledem k výše vymezenému účelu předmětného ustanovení, za to, že pod pojem "důvodů hodných zvláštního zřetele" je třeba jednoznačně podřadit i podíl třetí osoby na vzniku sporu. "Paušální" závěr krajského soudu, že tato skutečnost není způsobilá být důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §150 občanského soudního řádu, tedy neobstojí, a to ani v rovině obecné, ani v rovině této konkrétní věci.
15. Je ovšem namístě zdůraznit, že výše řečené nic nemění na tom, že ustanovení §150 občanského soudního řádu představuje co do povahy mimořádný procesní institut, jehož aplikace bude výjimkou, a nikoliv pravidlem. Jestliže však účastník namítá okolnost, že vznik sporu byl zapříčiněn chováním třetí osoby, je třeba, aby se soud s takovým argumentem věcně vyrovnal, což v nyní projednávané věci neučinil.
16. S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že rozsudkem krajského soudu č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011 bylo částí výroku I, jímž byl změněn výrok II rozsudku okresního soudu č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011, a výrokem II porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v tomto rozsahu napadené rozhodnutí zrušil.
17. Ve zbytku napadeného rozhodnutí, tzn. v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011, Ústavní soud žádné pochybení, jež by zakládalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal a stěžovatel k této části ani nepředložil žádnou relevantní argumentaci. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla tehdy, pokud by měl výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační funkci právní odpovědnosti. O takový případ se však v projednávané věci dle přesvědčení Ústavního soudu nejednalo.