ECLI:CZ:US:2014:4.US.512.13.1
sp. zn. IV. ÚS 512/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 512/13 ve věci ústavní stížnosti Daniela Hezkého, zastoupeného JUDr. Josefem Kunáškem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 17, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 617/2012-64 ze dne 3. prosince 2012, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 694/2003-55 ze dne 12. listopadu 2012, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 694/2003-25 ze dne 8. října 2003, za účasti vedlejšího účastníka Pavla Šebrleho.
I. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 617/2012-64 ze dne 3. prosince 2012 a usnesením Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 694/2003-55 ze dne 12. listopadu 2012 bylo zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 617/2012-64 ze dne 3. prosince 2012 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 694/2003-55 ze dne 12. listopadu 2012 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisů Okresního soudu Praha-západ (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 3 C 694/2003 a sp. zn. 216 EXE 5971/2012 Ústavní soud zjistil, že společnost HST UNIDELTA CZ, s. r. o., (dále jen "původní žalobkyně") se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala na stěžovateli zaplacení částky 30 437 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud vydal ve věci platební rozkaz č. j. 3 Ro 1119/2001-7 ze dne 4. října 2001, který byl doručován na adresu stěžovatele P., uvedenou v žalobě. Tato zásilka nebyla stěžovateli doručena z důvodu, že adresát se odstěhoval bez udání adresy. Obvodní soud učinil dotaz na evidenci obyvatel, kde mu bylo sděleno, že stěžovatel má trvalý pobyt v M. Obvodní soud se snažil na tuto adresu platební rozkaz doručit, ale zásilka se mu vrátila s tím, že adresát se odstěhoval bez udání adresy. Obvodní soud poté učinil dotaz na ústřední evidenci vězňů, kde mu bylo sděleno, že se stěžovatel nenachází ve vazbě ani ve výkonu trestu, a platební rozkaz zrušil a usnesením č. j. 21 C 139/2003-17 ustanovil stěžovateli s odkazem na §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka Mgr. Filipa Lišku, justičního čekatele Městského soudu v Praze, t. č. u obvodního soudu (dále jen "opatrovník") pro účel doručení písemnosti. Toto usnesení bylo doručeno opatrovníkovi dne 3. dubna 2003 do vlastních rukou. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že ustanovil opatrovníka "s nímž bude soud pokračovat v řízení, tj. bude mu doručeno usnesení o místní nepříslušnosti obvodního soudu". Usnesením obvodního soudu č. j. 21 C 139/2003-18 ze dne 2. května 2003 byla vyslovena místní nepříslušnost tohoto soudu a spis byl postoupen Okresnímu soudu Praha-západ. Toto usnesení bylo doručeno dne 3. června 2003 opatrovníkovi opět do vlastních rukou.
3. Okresní soud spor projednal pod sp. zn. 3 C 694/2003. Na den 8. října 2003 nařídil ústní jednání. K tomu se dostavil pouze zástupce vedlejšího účastníka. V protokolu o jednání je uvedeno, že se opatrovník nedostavil a doručení bylo vykázáno dne 25. září 2003. Dle doručenky obsažené ve spise předvolání k jednání pro opatrovníka bylo adresováno na jméno opatrovníka a adresu obvodního soudu a doručeno bylo na podatelnu obvodního soudu. V rámci tohoto jednání byl vynesen rozsudek ukládající stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkem požadovanou částku a náklady řízení. Tento rozsudek č. j. 3 C 694/2003-25 (dále jen "rozsudek") byl pak doručován tak, že byl adresován obvodnímu soudu, jméno opatrovníka bylo uvedeno až za označením obvodního soudu a doručen byl opět na podatelnu obvodního soudu. Na tomto rozsudku bylo vyznačeno dnem 12. prosince 2003 nabytí právní moci. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. října 2005 pohledávku přiznanou rozsudkem postoupila původní žalobkyně vedlejšímu účastníkovi. K návrhu vedlejšího účastníka byla usnesením č. j. 216 EXE 5971/2012-11 ze dne 16. dubna 2012 nařízena podle rozsudku exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutora Mgr. Petr Micka.
4. Stěžovatel proti rozsudku dne 28. června 2012 podal blanketní odvolání, které následně doplnil podáním ze dne 23. července 2012. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením okresního soudu č. j. 3 C 694/2003-55 ze dne 12. listopadu 2012 odmítnuto. K odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení jej krajský soud usnesením č. j. 29 Co 617/2012-64 ze dne 3. prosince 2012 potvrdil. Důvodem těchto rozhodnutí bylo, že stěžovatel podal podle obecných soudů odvolání opožděně, přičemž s odvoláním nespojil žádost o prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 o. s. ř.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci předchozího průběhu řízení uvádí, že se o existenci "pravomocného" rozsudku dozvěděl až z usnesení okresního soudu č. j. 216 EXE 5971/2012-11 ze dne 16. dubna 2012 o nařízení exekuce a rozsudek převzal právní zástupce stěžovatele dne 15. června 2012. Stěžovatel namítá, že odvolání proti rozsudku podal ve lhůtě pro podání odvolání a je názoru, že žádnou lhůtu nezmeškal, neboť lhůta pro podání odvolání mu počala běžet ode dne následujícího po převzetí rozsudku právním zástupcem stěžovatele, tedy ode dne 16. června 2012. Proto také nepožádal o prominutí zmeškání lhůty. Obecné soudy podle stěžovatele vycházely z předpokladu, že rozsudek byl řádně doručen opatrovníkovi, což se nestalo, neboť byl doručen obvodnímu soudu, což není opatrovník. Opatrovník byl navíc podle stěžovatele obvodním soudem jmenován pouze pro potřeby převzetí usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti soudu a postoupení sporu okresnímu soudu. Stěžovatel pak též namítá, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu je ustanovení opatrovníka bez patřičného zjišťování doručovací adresy a z řad zaměstnanců soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2. Listiny.
6. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím, jakož i postupem, který jeho vydání předcházel, tedy použitím opatrovníka ustanoveného jiným soudem pro potřeby doručení jeho písemnosti, kterému navíc nebylo řádně doručeno předvolání k jednání a následně ani rozsudek, odňal stěžovateli jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž nebyla poskytnuta ochrana jeho právům a tato ochrana byla znemožněna a stěžovatel nemohl být přítomen projednání věci ani se nemohl účinně hájit.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že odvolání proti rozsudku podal v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2475/98 ze dne 25. května 2005, když chtěl postavit najisto, že rozsudek není pravomocný a chtěl ho zrušit v rámci řízení před obecnými soudy.
III.
8. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu, okresního soudu a vedlejšího účastníka řízení.
9. Za krajský soud se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 29 Co JUDr. Ivana Syková. Uvedla, že krajský soud setrvává na svém stanovisku, které vyslovil ve výroku svého napadeného rozhodnutí. Dále uvedla, že krajský soud při posouzení včasnosti podaného odvolání vycházel z listin, které byly založeny ve spise. Rozsudek podle spisu nabyl právní moci dnem 12. prosince 2003 a stěžovatel proti němu podal odvolání dne 28. června 2012, přičemž se zjevně opožděným odvoláním nespojil žádost o prominutí zmeškání lhůty k podanému odvolání. Vzdor skutečnosti, že žádné ustanovení občanského soudního řádu neukládá povinnost soudu k výzvě vůči odvolateli, aby spolu s odvoláním spojil žádost o prominutí zmeškání lhůty, tak podle krajského soudu okresní soud učinil. Stěžovatel však na výzvu nereagoval, resp. o prominutí zmeškání lhůty k podanému odvolání nepožádal. Krajský soud je názoru, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí překvapivé a postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele domáhat se soudní ochrany ve smyslu práva na řádný proces podle čl. 36 odst. l Listiny. Krajský soud se podle vyjádření nedomnívá, že by svým rozhodnutím a postupem porušil ústavně zakotvené právo stěžovatele na ochranu jeho práv u nezávislého a nestranného soudu, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
10. Za okresní soud zaslala vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu 3 C Mgr. Marcela Marousková. Uvedla, že dle názoru okresního soudu neobsahuje ústavní stížnost žádné skutečnosti, které by zakládaly porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K prvé námitce stěžovatele, že ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení bez patřičného zjišťování doručovací adresy a z řady zaměstnanců soudu je v rozporu s Listinou, poukázala na fakt, že opatrovník byl ustanoven stěžovateli obvodním soudem, nikoli okresním soudem. Opatrovník byl dle názoru okresního soudu ustanoven stěžovateli pro řízení, nikoli pro doručení písemnosti, neboť tento institut občanský soudní řád nezná, a proto okresní soud dále v řízení pokračoval s takto ustanoveným opatrovníkem. Pokud jde o odvolání stěžovatele proti rozsudku, jsou podle vyjádření důvody odmítnutí odvolání v napadeném usnesení uvedeny a v podrobnostech okresní soud odkázal na obsah soudního spisu. Závěrem okresní soud vyjádřil domněnku, že žádné ústavně zaručené právo nebo svobodu stěžovatele neporušil, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
11. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
12. Vyjádření krajského soudu a okresního soudu byla zaslána na vědomí a k případné replice stěžovateli.
13. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu k vyjádření obecných soudů repliku. Uvedl, že krajský soud ve svém vyjádření shodně s okresním soudem vychází z chybného předpokladu, že odvoláním napadený rozsudek nabyl právní moci dne 12. prosince 2003. Proto podle repliky stěžovatel se zjevně opožděným odvoláním nespojil žádost o prominutí zmeškané lhůty k podanému odvolání a neučinil tak ani k výzvě soudu. Podle stěžovatele je zcela nelogické, aby stěžovatel žádal o prominutí zmeškání lhůty, když žádnou lhůtu neporušil a v 15denní lhůtě se po převzetí nepravomocného rozsudku odvolal.
14. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
15. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
17. Podle náhledu Ústavního soudu je nepochybné, že obvodní soud usnesením č. j. 21 C 139/2003-17 ustanovil stěžovateli opatrovníka pouze pro doručení písemnosti - usnesení o místní nepříslušnosti obvodního soudu, tedy usnesení obvodního soudu č. j. 21 C 139/2003-18 ze dne 2. května 2003. Tím úloha opatrovníka skončila. Tento závěr je plně v souladu s §29 odst. 3 o. s. ř., který ustanovení opatrovníka pouze pro jeden úkon nevylučuje. Opatrovník byl stěžovateli ustanoven v době, kdy ještě neexistovala pozdější ustálená judikatura Ústavního soudu stran nepřípustnosti ustanovování opatrovníka jako zástupce osob neznámého pobytu z řad zaměstnanců soudů vzhledem k možné kolizi zájmů zástupce a zastoupeného a stanovící předpoklady pro takovéto ustanovení, a byl ustanoven pouze pro doručení usnesení o místní nepříslušnosti. Proti takovému usnesení sice též existuje opravný prostředek, nicméně v konkrétním případě neshledal Ústavní soud jakýkoli důvod, proč jej podávat, a neshledal tedy ani hrozící kolizi zájmů opatrovníka jakožto zaměstnance soudu a stěžovatele. Ustanovením opatrovníka obvodním soudem tak podle náhledu Ústavního soudu k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo.
18. Pochybení, mající za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, pak spatřuje Ústavní soud v postupu okresního soudu, který přesto, že úloha opatrovníka v řízení skončila, se nepokusil zjistit pobyt stěžovatele a případně mu ustanovit nového opatrovníka, který by v řízení stěžovatele zastupoval. Obvodní soud pokračoval v řízení s původním opatrovníkem, kterému navíc předvolání k ústnímu jednání a následně rozsudek doručoval prostřednictvím podatelny obvodního soudu, přičemž ve spise není obsažen doklad potvrzující doručení těchto listin opatrovníkovi. I pokud by doklad o převzetí těchto písemností ve spise obsažen byl, nemění to nic na závěru, že okresní soud jednal v řízení s opatrovníkem, jehož úloha v řízení již dříve skončila. Z této skutečnosti pak nezvratně vyplývá závěr, že doručení rozsudku opatrovníkovi nelze považovat za účinné doručení osobě stěžovatele. Účinně byl pak dle zjištění Ústavního soudu stěžovateli rozsudek doručen až prostřednictvím jeho právního zástupce, který jej převzal dne 15. června 2012. Odvolání stěžovatele proti rozsudku, které bylo doručeno okresnímu soudu dne 28. června 2012, tak nepochybně bylo podáno včas. V důsledku chybného odmítnutí odvolání proti rozsudku pro jeho opožděnost bylo stěžovateli upřeno právo předstoupit před soud a hájit svá práva.
19. Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto tato rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.